Konsanguinita

Souhrn

Konsanguinitou rozumíme spojení/sňatek mezi příbuznými jedinci. Pokrevní svazky jsou úzce spojeny s kulturními a náboženskými praktikami některých národností, ale vyskytují se i u demograficky, sociálně či etnicky vyloučených skupin obyvatel po celém světě a Česká republika není výjimkou. Konsanguinita rodičů s sebou nese zvýšené riziko vrozených vývojových vad, neuropsychiatrických poruch a pre- i perinatálních úmrtí potomků.

Konsanguinita je pokrevní příbuznost mezi jedinci, kteří mají společného předka v některé z předešlých generací. Příbuzenský sňatek či konsanguinní spojení je nejčastěji definováno jako manželství či spojení mezi bratrancem a sestřenicí druhého stupně nebo bližšími příbuznými.

Sociologické a právní aspekty konsanguinity

Konsanguinní svazky jsou často uzavírány pro sociologické, kulturní, politické či ekonomické přínosy, a to nejen pro jedince, kteří do takových sňatků vstupují, ale také pro celou společnost. Předpokládá se, že příbuzenská manželství mají sociální a kulturní výhody, jako jsou stabilní manželské a rodinné vztahy, snížené riziko rodinných finančních problémů, snazší hledání manžela/manželky, větší autonomie žen, méně případů domácího násilí a nižší rozvodovost. Ekonomické výhody zahrnují snížení věna a zachování vlastnictví půdy a majetku v rámci rodu. Některá náboženství a politická hnutí přímo nabádají k příbuzenským manželstvím.¹

Uzavírání konsanguinních manželství či soulož mezi příbuznými jsou v mnoha státech protizákonné, ale například ve Španělsku, Belgii, Francii či Japonsku nijak oficiálně regulovány nejsou. V České republice je ošetřen příbuzenský pohlavní styk v § 188 zákona č. 40/2009 Sb. tak, že „kdo vykoná soulož s příbuzným v pokolení přímém nebo se sourozencem, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta“. Vzhledem k tomu, že pachateli jsou oba aktéři, lze předpokládat vysokou míru latentní kriminality. Dále není v zákoně přímo rozlišeno mezi vztahem skutečně biologickým a vzniklým osvojením. Soulož mezi příbuznými je dle § 14 trestního zákoníku přečinem a nepodléhá ohlašovací povinnosti. Proto (při náhodném zjištění) konsanguinitu rodičů neoznamujeme, ale dbáme lékařské mlčenlivosti. Výjimkami jsou případy, u nichž je vážné podezření, že jde o pohlavní zneužití (dle § 187) nebo týrání svěřené osoby (dle § 198), které ohlašovací povinnosti podléhají.

Genetické aspekty konsanguinity

Spojení konsanguinních jedinců vede k narození potomka, který nese v části svého genomu obě alely (kopie genové oblasti či genu) totožné, neboť jsou zděděné od společného předka rodičů. Stav, kdy jsou geny či oblasti na obou chromosomech stejné, nazýváme jako homozygotní. Množství homozygotních částí genomu je přímo úměrné stupni příbuznosti rodičů – čím jsou si bližší, tím je podíl homozygotního genomu potomka vyšší. U zmiňovaného sňatku druho­stupňového bratrance a sestřenice jde o 1,56 % (1/64) genomu, což je ekvivalentní zhruba 300 lidským genům. U nejběžněji se vyskytujícího příbuzenského sňatku – sňatku mezi prvostupňovým bratrancem a sestřenicí – jde o 6,25 % (1/16) genomu a zhruba 1250 genů.

K popisu konsanguinity se v genetice používají koeficient příbuznosti (značen nejčastěji r – z anglického „relationship“) a koeficient inbreedingu (F – z anglického „fixation“, protože příbuzenská plemenitba se využívá ve šlechtitelství k fixování požadovaných vlastností, např. u hospodářských zvířat). Koeficient inbreedingu (F) je definován jako pravděpodobnost, že jedinec zdědil obě alely téhož lokusu/genu od jednoho předka. Koeficient příbuznosti (r) je pravděpodobnost, že namátkově vybraná alela u dvou příbuzných osob pochází od stejného předka. Je tedy zřejmé, že r používáme pro vyjádření vztahu dvou osob – například bratranec a sestřenice mají r = 0,125 (1/8), což znamená, že spolu sdílí osminu genomu. F se vztahuje na potomka konsanguinních rodičů, tedy společný potomek bratrance a sestřenice bude mít F = 0,0625 (1/16), což znamená, že jednu šestnáctinu svého genomu zdědil od společného předka a bude ji mít v homozygotním stavu. F vypočítáme podle vzorce ∑(1/2)ⁿ⁺¹ pro všechny společné předky (každého započítáváme pouze jednou), kde n je počet kroků v genealogii (od rodiče k rodiči přes společného předka).²

Řada vyšetřovacích metod používaných v genetice je schopna odhalit v genomu pacienta homozygotní oblasti – tzv. ROH (regions of homozygosity). Zejména celogenomové metody, jakými jsou NGS (sekvenování nové generace), a mikročipové metody s detekcí jednonukleotidových polymorfismů (array CGH+SNP a SNP microarray) jsou schopné zachytávat a kvantifikovat přítomnost ROH v genomu a stanovit jejich celkové procento, které by se teoreticky mělo shodovat s koeficientem inbreedingu (F). Žádná z těchto analýz není navržena jako test otcovství a ani by neměla sloužit k zjišťování konkrétního vztahu mezi rodiči probanda. V praxi je obtížné na základě takto získané hodnoty stanovit míru příbuznosti rodičů. Koeficient inbreedingu vypočítaný na základě rodokmenu (F_ped) je vždy teoretickou hodnotou, zatímco procento ROH (F_ROH) je spíše popisem stavu v genomu konkrétního jedince a může se od očekávané hodnoty lišit. Proto je vhodné F_ped a F_ROH rozlišovat. U potomků prvostupňových bratranců a sestřenic (s F_ped 6,25 %) se F_ROH a F_ped mohou lišit až o 2,43 %.³ Odchylky od očekávané, resp. teoretické hodnoty jsou výraznější pro vzdálenější příbuzenství a mohou být způsobeny stochastickými událostmi (crossing-over a segregace do gamet během meiózy), vícenásobným příbuzenstvím (opakující se příbuzenské sňatky v rodině), nepříliš variabilními genofondy (uzavřená společenství) a neznámými rodinnými strukturami (adopce, IVF, nesprávně udané otcovství atd.). I proto se veškerá mezinárodní doporučení shodují, že na základě výsledků těchto vyšetření je třeba jen upozornit na zjištění zvýšené míry zastoupení ROH (a případně tuto míru vyčíslit procentem), ale dále už nekonkretizovat možný příbuzenský vztah rodičů.⁴

Zvýšené procento genomu v homozygotním stavu není považováno za patogenní, ale zvyšuje pravděpodobnost rozvoje geneticky podmíněných poruch u potomků, konkrétně recesivně podmíněných chorob (choroby způsobené nosičstvím dvou abnormálních – mutovaných alel genu). Pokud se nějaká škodlivá mutace vyskytuje v populaci s frekvencí nosičů 1 : 100, pak v případě, že jsou rodiče nepříbuzní, je pravděpodobnost, že ponesou tuto variantu oba, 1 :  10 000 (1/100 × 1/100). Avšak jsou-li rodiče prvostupňovým bratrancem a sestřenicí, pak je pravděpodobnost 12,5× vyšší, tedy 1 : 800 (1/100 × 1/8), protože spolu sdílí 1/8 genomu.⁵

Dobře je tento efekt popsán u dědičných poruch metabolismu či u nesyndromové hluchoty. Například 70 % neslyšících dětí v Ománu pochází z konsanguinních manželství.⁶ Vrozené vývojové vady byly u potomků konsanguinních rodičů nalezeny 2,5krát častěji než u potomků nepříbuzných rodičů. Konsanguinita zvyšuje riziko rozvoje multifaktoriálních onemocnění, jakými jsou diabetes, kardiovaskulární choroby, obezita či některé druhy nádorů.⁷ Nižší genetická heterogenita u konsanguinních populací je asociovaná s vyšší vnímavostí vůči infekčním nemocem.⁸

Populační aspekty konsanguinity

Odhaduje se, že 8,5 % dětí na celém světě jsou potomky geneticky příbuzných rodičů.⁹ Nejvíce konsanguinní populace nalezneme v subsaharské Africe, na Dálném východě a v jižní Asii. Například v Pákistánu se až 73 % potomků rodí konsanguinním rodičům. Podle UNICEF je právě vysoká míra konsanguinity jedním z důvodů, proč je v Pákistánu extrémně vysoká neonatální úmrtnost (39 na 1000 narozených v roce 2021, druhá nejvyšší na světě).¹ V České republice se se zvýšenou mírou konsanguinních manželství můžeme setkat u imigrantů ze států, kde jde o tradiční praxi, a u romské populace. V malých komunitách imigrantů přetrvává potřeba uzavřít sňatek v rámci skupiny kvůli sdíleným morálním, sociálním a náboženským normám. V důsledku pak míra konsanguinity uvnitř těchto komunit převyšuje míru konsanguinity v původním státě.⁷ U romské populace se míra uzavíraných příbuzenských sňatků odhaduje na 5–20 %,⁹ přičemž nám geograficky nejbližší data pocházejí ze Slovenska, a to 12 %.¹⁰ Historicky patří Romové mezi endogamní skupinu, a mají tedy oproti většinové populaci výrazně omezený genofond. Setkáváme se tak u nich se zvýšenou mírou výskytu ROH i u potomků nepříbuzných jedinců, jsou-li oba rodiče příslušníky romského etnika.

Byť existují značná genetická rizika pro potomky příbuzných rodičů a předpokládali bychom, že evolučně je takové chování pro populaci nevýhodné, je opak pravdou. Důsledkem příbuzenských sňatků je nárůst počtu jedinců nesoucích mutovanou alelu v homozygotním stavu, kteří mají menší šanci na přežití a zplození vlastních potomků. Toto evolučně omezuje přenos mutovaných alel na budoucí generace a podporuje jejich eliminaci z populace. Nepříbuzenské sňatky způsobí šíření rizikových alel v celé populaci, protože zpočátku přibývají pouze přenašeči a jedinci s homozygotním stavem se objeví až v pozdějších generacích, kdy už může být riziková alela v populaci značně rozšířená.¹

Závěr

V České republice je ve většinové populaci konsanguinita rodičů spíše vzácným jevem. V jiných populacích však existuje silná preference příbuzenských svazků, které jsou nejčastěji uzavírány mezi bratranci a sestřenicemi, a manželství mimo rodinu může být vnímáno jako nežádoucí. Důraz by měl být kladen zejména na kvalitní genetickou konzultaci a navazující vyšetření s cílem odhalit nosičství mutovaných alel a již v rámci prekoncepční péče minimalizovat rizika pro budoucí potomstvo.

Podpořeno Islandem, Lichtenštejnskem a Norskem prostřednictvím Fondů EHP reg. č.: ZD-ZDOVA2-001.