Dřív jsme toho moc nevěděli a byli jsme vděčni za každý pozitivní výsledek

Rozhovor vedla
Petra Klomínková

prof. MUDr. Milan Macek, DrSc., MHA

• Přednosta Ústavu biologie a lékařské genetiky 2. LF UK a FN Motol 
• Předseda Společnosti lékařské genetiky a genomiky ČLS JEP (od roku 2010)
• Hlavní koordinátor Národního koordinačního centra pro vzácná onemoc­nění (od roku 2012)
• Nositel několika domácích a mezinárodních odborných ocenění, od roku 2022 je členem Učené společnosti
• Ve své praxi se věnuje mimo jiné výzkumu genetiky cystické fibrózy a vzácných onemocnění 
• Promoval v roce 1986 na Fakultě dětského lékařství (nynější 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze; UK) a studoval na Humboldtově univerzitě v Berlíně a Johns Hopkins univerzitě v Baltimore, USA
• Od mládí se věnuje historii, poznávání nových krajů a kultur, cyklistice, plavání a obdivuje barokní varhanní hudbu nebo operní tvorbu

Pane profesore, váš otec je významný český genetik, jaká byla vaše cesta k medicíně? Byl jste jím motivován, nebo šlo o přemlouvání ze strany rodičů?

Pocházím z „genetické rodiny“ a pravda je, že příslovečné jablko nespadlo daleko od stromu. Pravda je i to, že otec v mém rozhodování svou zásadní roli sehrál. Otec je zakladatelem lékařské genetiky u nás a maminka je vystudovaná bioložka, která tatínka do úvodu genetiky zasvěcovala, protože začátkem šedesátých let minulého století se obor na lékařských fakultách nevyučoval, zatímco na přírodovědecké fakultě již ano. Vlastně naše rodina genetikou „žila“ a maminka například napsala první učebnici mendelistické genetiky pro střední školy.

Mě ale nejvíc ze všeho oslovilo, že otci už v 70. letech přicházely moc hezké a milé děkovné dopisy s fotografiemi dětí, které se narodily díky prenatální diagnostice a díky jím zavedené genetické péči. Už tehdy za sebou měl vesnici s narozenými dětmi, které by se jinak nenarodily z důvodu vysokého nebo opakovaného genetického rizika. V současné době to je již okresní město.

V mém rozhodnutí jít studovat medicínu hrála roli i další věc. Jsem zvídavá a dobrodružná povaha a láká mě cestování, poznávání nových kultur a krajů, zkrátka „dobrodružství poznání“. V tomto duchu mě zaujala knížka Lovci mikrobů od Paula de Kruifa, kterou jsem dostal od babičky. Četl jsem ji asi třikrát! V knížce je popisováno dobrodružství poznání v lékařské mikrobiologii. Období 19. století bylo plné převratných událostí, a to se dotklo i medicíny a zásadního sní žení mortality. Málokdo si uvědomuje, že malé epidemie cholery byly ještě v polovině 19. století v Praze. V knížce byl zmiňován Robert Koch, Louis Pasteur a další objevitelé a jejich fascinující životní osudy. Bylo to tak poutavě napsané, že jsem došel k závěru, že když člověk chce mít zajímavý život, je medicína jasnou volbou.

Mezi jakými školami jste se rozhodoval, když jste váhal?

Mezi historií, architekturou a hudbou. Mně moc nešla matematika, i to byl jeden z důvodů, proč zvítězila medicína.

Nelitoval jste někdy svého rozhodnutí?

Já měl velkou podporu. Otec a spousta jeho známých, vážených pánů domácích i zahraničních profesorů, mi říkali, že pokud chci mít zajímavý život, že mi ho medicína umožní, že se v ní dá skloubit mnoho znalostí, že není monotematická a v každém případě pomáhá lidem.

Studium mě chytilo i díky tomu, že jsem měl možnost hodně studovat v angličtině. Mně je angličtina celkem přirozená, protože jsem jako kluk chodil dva roky do skvělé základní školy v Houstonu, kde byl otec na stáži na Baylor Co llege of Medicine. Naše učebnice tehdy nebyly dobré, často to byly mnoho let zastaralé překlady, avšak v aktuálních učebnicích psaných anglicky bylo všechno logicky navázané a dobře zpracované, takže mě to skutečně bavilo. Ze zahraničních učebnic u nás byly k mání jen knížky německé a z tehdejšího Sovětského svazu. Němčinou vládnu pouze pasivně a sovětské učebnice byly jakoby z jiného světa. Angličtina, jazyk, který jsem jako dítě získal v USA tak říkajíc „skoro zadarmo“, protože děti se učí přirozeně a velmi rychle, mi velmi pomohla a vlastně i tak trochu celoživotně nasměrovala.

To jsme probrali rozhodnutí jít studovat medicínu. Ale jste genetik stejně jako váš otec, byl váš cíl jít v jeho stopách?

Zpočátku jsem rebeloval! Když jsem v roce 1986 vystudoval Fakultu dětského lékařství (nynější 2. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy), rozhodoval jsem se, zda půjdu pracovat na pediatrii, nebo na dětskou onkologii. Koncem osmdesátých let se dětská onkologie začala díky profesoru Josefu Kouteckému velmi rychle rozvíjet a lékaři v ní začali dosahovat velkých úspěchů. Navíc mě lákalo, že bych pomáhal těžce nemocným dětem, a tak jsem měl zájem začít pracovat na dětské onkologii ve Fakultní nemocnici Motol. Z politických důvodů mě ale týden před nástupem do práce nemilosrdně „vyšoupli“, protože jsem nebyl dostatečně kovaný kádr. Vůbec jsem nevěděl, kam půjdu.

V tu chvíli mi velice dobře poradil tatínek. Řekl mi, že se ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze rozjíždí velmi zajímavá oblast zaměřená na dědičná metabolická onemocnění. Přišel jsem k profesorovi Josefu Hyánkovi, který zrovna hledal nového „aspiranta“, jak se tehdy říkalo postgraduálním studentům. Doslova v průběhu několika málo dní se mi převrátil naruby můj profesní plán, a nakonec toto řízení osudu dopadlo velice dobře. Profesor Hyánek společně s otcem mi následně dali dobrou radu, abych se zaměřil na mapování genu cystické fibrózy, jednoho z nejčastějších vzácných genetických onemocnění u evropských populací.

Věděl jste v té době, co to obnáší?

Já jsem nevěděl, co obnáší mapování genu, ale dobře jsem věděl, co je genetika. Tu, abych tatínkovi neudělal u kolegů ostudu, jsem se na medicíně učil víc než dost. Tak jsem si řekl, že půjdu mapovat gen cystické fibrózy, která byla mimochodem i mojí státnicovou otázkou. Tím jsem se dostal k molekulární genetice. Moje praxe začínala v tehdejším Ústavu sér a očkovacích látek (ÚSOL Praha) u profesorů Vladimíra Vonky a Ivana Hirsche, kde se mě ujali skvělí virologové (např. RNDr. Luďa Kutinová), protože s molekulárněgenetickými metodami tehdy jako jedni z mála pracovali. Tam jsem se učil základní metody. Dopadlo to tedy tak, že místo abych léčil děti, jsem začínal v umývárně laboratorního skla ve sklepě a učil jsem se tam obecně základní použitelné metody v molekulární genetice ze sovětských překladů amerických učebnic. Byl to tedy docela bizarní start mé profesní dráhy, ale nakonec mě tento úvodní „přijímač“ zocelil a poté už mě jen tak leccos nezaskočilo.

Navíc díky otcově spolupráci se zahraničím jsem se dostal koncem roku 1988 do Berlína. V osmdesátých letech byla Praha jediným místem, kde se mohli scházet západo- a východoněmečtí genetici, přičemž tatínek jejich setkání zprostředkovával. V Berlíně pracoval tým profesora Karla Sperlinga a Jörga Schmidtkeho na mapování genu cystické fibrózy, což byl můj cíl. Původně jsem tam odjel na tříměsíční stáž, ale naše spolupráce pokračovala i nadále, a nakonec se protáhla na tři roky. Tohle všechno se odehrálo v době, kdy se komunikovalo přes telefony a nově i faxy. Průběžné výsledky zkoumání jsme si volali telefonem, e-mail k dispozici běžně nebyl. Je to až neuvěřitelné, ale dnes notoricky známou a plně automatizovanou polymerázovou řetězovou reakci (PCR) jsme dělali se stopkami v ruce, když jsme přehazovali zkumavky mezi třemi různě teplotně nastavenými vodními lázněmi. Bylo to dobrodružné někdy až moc, protože detekční sondy se ze začátku značily radioaktivně.

Díky této laboratorní průpravě jsem se záhy dostal do problematiky genetické diagnostiky, aplikovatelné na všechna ostatní vzácná genetická onemocnění. Nakonec jsem se nestal „lovcem mikrobů“, ale „lovcem genetických mutací“.

Jaké to bylo, „ulovit“ novou mutaci?

Při nálezu dalších a dalších dosud neznámých mutací jsme samozřejmě zažívali velké nadšení, že jsme první na světě při zdolávání miniaturních oblastí lidského genomu. Kolegové často na oslavu nalezení nových zajímavých mutací přinášeli chlebíčky nebo i Prosecco! Zkrátka někdo zdolává osmitisícovky nebo neznámé oblasti Amazonie, zatímco my jsme byli pionýři při analýze tehdy zcela neprobádaného lidského genomu. Nyní je detekce mutací rutinní záležitostí, která nikoho až tolik nevzrušuje.

Lékařské obory se za posledních třicet let hodně posunuly. V čem vidíte největší posun v lékařské genetice?

Dřív jsme toho moc nevěděli a byli jsme vděčni za každý výsledek. V minulosti jsme velice pracně získávali údaje o mutaci i o genetické anamnéze rodiny pacienta, byla to mravenčí práce. Nyní je to naopak. Obor a moderní genetické technologie – sekvenování nové generace – generují neuvěřitelné množství výsledků, o kterých mnohdy nevíme, co s nimi a jak je správně interpretovat. Tehdy jsme technologii vytvářeli, dnes nás spíše technologie „převálcovává“, a to se ještě plně nerozvinuly metody založené na umělé inteligenci.

Lékařská genetika se nesmírně posunula dopředu a stává se součástí většiny klinických oborů. Je to podobný vývoj jako u zobrazovacích metod, které se rozpadají do více subspecializací. Náš jednotný obor se nám však v dlouhodobé perspektivě „rozkutálí pod rukama“. Je to přirozený vývoj, genetika v medicíně již přesahuje kapacitu jednoho odborníka. Vzácných genetických onemocnění je více než 6000, a tak není v možnostech jednoho člověka je podrobně obsáhnout! Naši kolegové, jako např. neurologové, oftalmologové, kardiologové, pediatři a mnozí další, umí genetiku v rámci svého zaměření neméně dobře jako my nebo i lépe. Mají totiž možnost se na danou nemoc specializovat, na rozdíl od nás „univerzalistů-lékařských genetiků“. Když přijde kolega s „neurogenetickým“ výsledkem, máme z toho velkou radost, protože díky tomu může „intrageneračně“ zacílit a zlepšit terapii u daného pacienta. Do toho mu lékařští genetici nemluví. Avšak pokud rodina se známou neurologickou afekcí bude chtít mít zdravé děti, jde za námi lékařskými genetiky, protože to se týká „transgenerační“ genetické péče. To je klíčová oblast, jíž se lékařská genetika zabývá a do budoucna jí zůstane. My poskytujeme genetické konzultace a provádíme rodinu jejich svobodnou, jak se dnes říká, „reprodukční volbou“. My nemluvíme neuro­logům do geneticky zacílené léčby a oni zase respektují naši práci s rodinami s genetickým rizikem. My genetici neléčíme jednotlivce, my pracujeme s celými rodinami, a často celoživotně.

Pochopitelně naším cílem je i vzdělávat naše starší kolegy, kteří moderní genetiku neměli ve škole a kteří jsou v podstatě ohromeni a zahlceni dopady genetiky do praxe. Takže školíme například praktické lékaře, aby dokázali rozpoznat genetická onemocnění, aby věděli, kde si mohou najít informace, uměli je odeslat na odpovídající specializovaná pracoviště a věděli, s kým v dané problematice mají spolupracovat.

Velice si také vážíme spolupráce s Českou asociací pro vzácná onemocnění, zastřešující pacientskou organizaci pro vzácná genetická onemocnění u nás, kdy společně provozujeme e-mailovou helplinku. Praktici nám přes ni posílají spoustu dotazů u nediagnostikovaných případů a my můžeme takto mnoha rodinám pomoci zkrátit jejich příslovečnou „diagnostickou odyseu“.

Jste předseda Společnosti lékařské genetiky a genomiky ČLS JEP, k tomu zastáváte i další funkce související s prací oboru u nás. Zvládnete mezi organizačními a dalšími povinnostmi někdy diagnostikovat nějakého pacienta?

To už bohužel nestíhám… Spíše si často říkám, že mojí současnou rolí je postavit celý dům, aby si ostatní mohli uvařit bez problémů v tomto domě kávu. Zkrátka já i moji kolegové organizujeme péči u nás, vyjednáváme s pojišťovnami, podařilo se nám velmi účelně novelizovat naši zdravotnickou legislativu, máme moderní genetickou legislativu, ukotvili jsme pojem vzácných onemocnění z hlediska nároků na jejich léčbu, zúčastnili jsme se velkého množství zahraničních a domácích projektů, ustanovili jsme centra vysoce specializované péče pro vzácná onemocnění nebo pomohli vytvořit domácí síť Evropských referenčních sítí atd. Toto vše vyžaduje hodně úsilí, a především času.

Potíž je i v tom, že u nás do oboru významnou měrou vstoupil v devadesátých letech soukromý sektor, který z fakultních nemocnic průběžně odvádí mladé kvalifikované odborníky a vědce. Mladým kolegům/kolegyním, kteří odcházejí za lepším výdělkem, se nakonec jeden ani nemůže divit při dnešních cenách hypoték, nemovitostí a potřeb běžného života. Vždyť chtějí založit rodiny, a to něco stojí. Je tu i poměrně dobře popularizovaná generační změna, již se nechtějí jenom „obětovat pro práci“, chtějí mít normální a vyvážený život mezi prací a volným časem. Tím ale postupně narůstá deficit v generaci 30–50letých odborníků, kteří by v akademické sféře tlačili u nás obor dopředu. Není to jenom věc našeho oboru, ale všech specializací, kde je dynamický soukromý sektor. Ostatně v některých západoevropských zemích tento problém záhy pochopili a podpořili akademický sektor nebo trh regulovali. Soukromý sektor má pochopitelně úplně jiné priority. Akademické a jak se říká „vědecko-organizační“ záležitosti v oblasti lékařské genetiky tak zaštiťuji spolu s několika málo dalšími staršími kolegy. Staráme se o běh společnosti, vzdělávání lékařů, garanci oboru vůči ministerstvu zdravotnictví nebo zdravotním pojišťovnám, ale také zaštiťujeme návaznost na mezinárodní projekty EU nebo USA a tak dále. Nejsem pesimista, ale není to dlouhodobě udržitelné.

Vy také vyučujete…

Vyučuji mediky na 2. lékařské fakultě nebo mladé lékaře v předatestační přípravě. Výuku i organizuji, mám k dispozici tým mladých, velmi šikovných lidí, které výuka baví. Jsme na ně pyšní, protože nás studenti v anonymních anketách pozitivně hodnotí. Můj otec stále učí volitelné předměty, kde studenty seznamuje s posledními novinkami v oboru reprodukční genetiky, preimplantační a prenatální diagnostiky a podobně. Snažím se, aby výuka u nás byla harmonizovaná, dodáváme podklady i dalším fakultám a v poslední době se zaměřuji na problematiku vzácných onemocnění, protože to je nosné téma našeho oboru. Dřív se jim říkalo monogenní onemocnění nebo mendelistická onemocnění. Jde nám o to, abychom ukázali překryv zdravotní a sociální problematiky u genetických onemocnění, která jsou chronické povahy a postihují nejenom pa­cienta samotného, ale i víceméně celou jeho rodinu.

Velmi rád školím i pacientské organizace. Rodiče chronicky nemocných dětí jsou úžasní bojovníci, často ještě po večerech pracují pro své organizace, zaškolují rodiče nově diagnostikovaných případů a učí nás především pokoře. Člověk díky nim vidí běžné životní problémy v úplně jiném světle.

V poslední době jsme se zaměřili v rámci projektu EHP i na naši romskou populaci, která má svá specifická genetická onemocnění daná jejich historickými migracemi a vazbami. Je to dosud minimálně probádaná oblast a máme radost, že se nám daří vzdělávat praktiky, ale i tzv. romské mediátory působící přímo ve vyloučených lokalitách.

Jaký je zájem o genetiku mezi mediky a mezi mladými lékaři?

Genetika se vyučuje ve čtvrtém ročníku a výuka mediky většinou nadchne. Je to tím, že jsme klinickým oborem s přesahem do diagnostiky, laboratorních metod, péče o pacienty a řešíme i sociální problematiku. Genetické onemocnění je na celý život, do projevů syndromu pacient někdy doroste nebo z něj i vyroste. Ale vždy to je dlouhodobá záležitost. Genetici jsou takovými celoživotními průvodci pacientů a jejich rodin, to se medikům nesmírně líbí. Často k nám chodí na vyšetření i dvě generace jedné rizikové rodiny, první byla vyšetřena našimi učiteli a druhá už jde za námi, možná třetí přijde za našimi žáky!

Ostatně příběhy genetických pacientů jsou velmi silné a pro nás i inspirující. Spolupracujeme proto s Českou asociací pro vzácná onemocnění, která nám zajišťuje prezentace pacientů a jejich rodičů pro naše mediky. Někteří rodiče s nemocnými dětmi chodí pravidelně na výuku, my jim hradíme pouze cestu. Rodiče nemocných dětí ukazují medikům v reálném čase některé genetické syndromy a poutavě povídají o tom, jak celou těžkou zdravotní situaci zvládají. Někteří dokonce medikům napečou koláčky, je to vzájemně obohacující spolupráce, které si velice vážíme.

Když se pak medici setkají od pátého ročníku s „velkými obory“, jako je např. pediatrie, chirurgie a interna, genetika v jejich myslích maličko zapadne. Ale jak jsem říkal, jde nám především o to, aby mladí lékaři začali uvažovat geneticky a věděli, na koho se obrátit. Chceme, aby si uvědomili, že vlastně praktickou genetiku budou dělat každý den při stanovení rodinné anamnézy. Mimořádný zájem o genetiku vídáme u studentů, v jejichž rodině se vyskytlo nějaké genetické onemocnění, což je logické. Genetika také láká studenty, kteří chtějí mít obor zajímavý s významným podílem vědeckého výzkumu. Hlásí se nám nesmírně chytří a motivovaní lidé, kteří si např. dělají kmen z interní medicíny a pediatrie, a když následně vidí zdrcující rutinu nočních služeb, začnou hledat obory, které jsou v tomto směru klidnější a které jim umožní se věnovat dětem a rodině. To vidíme zejména u mladých začínajících lékařek. Je také důležité upozornit mediky a medičky na nutnost včasné reprodukce, u žen do 35 let věku a mužů 45 let, protože poté u obou pohlaví narůstají genetická rizika Downova syndromu u žen nebo mutací při tvorbě spermií. Důležitá pro tyto mladé kolegy a kolegyně je i skutečnost, že se v našem oboru začíná nejenom dobře diagnostikovat, ale i léčit pomocí léčivých pří pravků pro vzácná onemocnění, známých jako „orphany“. V minulosti genetika byla obor, kde se prakticky neléčilo, ale pouze se „vyšetřovalo a doporučovalo“. Tak se genetika pro mladé lékaře, kteří by chtěli léčit, stává atraktivnější.

Uměl byste srovnat úroveň poskytované genetické péče u nás a v USA?

Z hlediska laboratorní genomové diagnostiky odhaduji, že jsme zhruba na 90  % jejich technologické úrovně. Máme velmi kvalitní a široce dostupnou genetickou péči o těhotné, rozvinuté a strukturované genetické poradenství. U nás, a to je skvělé, je zatím genetické testování ze zdravotních důvodů plně hrazeno z veřejného zdravotního pojištění, což ve Spojených státech není pravidlem. Míra proplácení tohoto testování se odvíjí od toho, u které pojišťovny či tzv. HMO jste v USA pojištěni, jakou máte pojistku atd. Rozdíly jsou i mezi jednotlivými státy unie, mezi klinikami a pojistnými programy. Naše rovné podmínky nám kolegové ze Spojených států závidí a mnohé špičky a kapacity v oboru poukazují na to, že u nás máme péči o genetické zdraví „celoplošně pokrytou“.

Důležité je i to, že máme výborný novorozenecký screening, který zachycuje dvacet nejčastějších a nejzávažnějších geneticky podmíněných chorob. Každý tisící dvoustý novorozenec má jedno z těchto vyšetřovaných onemocnění! Z toho, že ihned po narození máme podchycenou včasnou diagnostiku, profituje řada novorozenců a jejich rodičů a vlastně celý náš zdravotní systém.

U nás i v USA se rozvíjí, zatím tedy jen na komerční úrovni, prekoncepční screening, v jehož rámci se budoucí rodiče mohou nechat otestovat až na sto vzácných recesivních genetických onemocnění před narozením svého prvního dítěte, ale je to zatím nákladné. Snad se nám podaří plátce přesvědčit, že náklady na prekoncepční screening se ekonomicky vyplatí s ohledem na nákladnou celoživotní léčbu pacientů s genetickými diagnózami. Jedná se o jednu z nejúčinnějších forem prevence v medicíně.

Řekl bych, že u nás je i relativně dobrá dostupnost genové terapie, např. v onkologii nebo u spinální svalové atrofie, ale bohužel v poslední době zaznamenáváme snahu některých farmaceutických firem prodávat tyto inovativní léčivé přípravky za neodůvodněně přemrštěné ceny v řádech desítek až stovek milionů korun, což není na celosvětové úrovni udržitelné. Loni jsme organizovali v rámci Českého předsednictví EU velmi úspěšnou konferenci, ze které vyšel konsenzus 21/27 zemí EU s ohledem na budoucnost péče o vzácná genetická onemocnění. Současné španělské předsednictví převzalo štafetu, a tak doufáme, že se najde minimálně celoevropské řešení pro úhrady těchto inovativních terapií.

Když byste nás srovnal s Evropskou unií…

Objektivně z hlediska nových členských zemí EU (tzv. EU 13) jsme první v péči o vzácná genetická onemocnění a osmí z celé unie. Máme totiž obsazených 22 z 24 Evropských referenčních sítí (ERN) pro vzácná genetická onemocnění. Například Fakultní nemocnice v Motole je z hlediska objektivních auditů a přítomnosti 16 ERN na 15. místě z asi 400 evropských univerzitních nemocnic! Podobně kvalitní zastoupení má VFN Praha nebo FN Brno, což dokazuje široký a regionálně vyvážený rozsah péče o vzácná genetická onemocnění. Ostatně je to i dlouhodobý dopad koncepční péče o matku a dítě v osmdesátých letech, kdy můj otec vytvořil koncepci oboru lékařské genetiky, která je rámcově platná v podstatě dodnes! Jsme na vysoké evropské úrovni a myslím, že jsme velmi srovnatelní se situací např. ve Francii a v Německu.

Jen zde opět připomenu, že tento úspěch stojí na velmi omezeném počtu lidí, kteří se nyní pomalu již dostávají do důchodového věku. Což znamená, že genetiku musíme udělat mnohem atraktivnější, aby naši následovníci do oboru chtěli jít a abychom je v něm dlouhodobě udrželi.

Zmínil jste genovou terapii, můžete říct něco k ní?

Genová terapie je velmi atraktivní záležitost, protože všechny dosavadní terapie jen modifikují dopady genetických změn. Působí mimo jadernou DNA, a tak jenom průběh genetických onemocnění „modifikují“ a přímo neovlivňují jejich „genetickou podstatu“. Tak například pokud diabetes 1. typu nebo tzv. MODY diabetes léčíme inzulinem, jen řešíme dopady specifických mutací lidského genomu, ale nijak nezasahujeme do vlastní „genetické podstaty“ onemocnění. Máme i účinné léky – orphany, které jsou většinou zacílené na danou vzácnou genetickou chorobu nebo dokonce na jednotlivé specifické genetické varianty u jednoho typu onemocnění, ale přesto působí mimo jadernou DNA. Stále se však jedná o molekuly, které nejdou na samé jádro genetického problému, jen řeší jeho negativní dopady.

V danou chvíli je typickým příkladem možné a fungující genové terapie oblast onkologie. Nové metody nám umožní vyselektovat buňky mimo tělo pacienta (ex vivo terapie), v laboratoři je geneticky modifikovat a zpátky je vrátit již „zdravé“ témuž pacientovi. Takto funguje třeba CAR-T buněčná terapie u hematoonkologických onemocnění. Naopak u konstitučních genetických onemocnění je typickým příkladem genová terapie u spinální svalové atrofie. V tomto případě se pacientovi v podstatě podá infuzí genově terapeutický konstrukt v dostatečně velké dávce a následně dojde k jeho rekombinaci s postiženými geny pacienta v jeho nervovém systému. Zdá se, že tato terapie funguje dlouhodobě a mohlo by docházet k opravě nervových buněk, které se už dále nedělí.

Věříme, že to je první krok správným směrem, ale je potřeba pacienty dlouhodobě sledovat, protože aktivita genů je v průběhu života komplexně regulována, jejich aktivita se liší v průběhu dne nebo jednotlivých životních období. Rovněž nevíme, zda bude efekt genové terapie postupně vyhasínat. Zkrátka je stále velmi mnoho neznámých a genová terapie by spíše měla být v experimentálním režimu a pacienti a jejich rodiny by měli být poučeni o všech možných rizicích. V případě nežádoucích účinků standardní léčiva vysadíte nebo snížíte jejich dávku, u genové terapie to nejde.

Napříč zdravotnictvím se skloňuje umělá inteligence a její zásah do systémů i léčby. Co umělá inteligence přináší genetice?

Oblast, která se běžně nazývá umělou inteligencí (AI), my zatím nazýváme spíše strojovým učením. Umělá inteligence je z našeho pohledu zatím nadsazený termín. V současné době se u AI jedná o výrazně vylepšený internetový vyhledávač. Když zadáte konkrétní dotaz, pak vám místo jednotlivých odkazů na články s danou tematikou vypadne strukturovaný text. Vlastně to jsou programem do srozumitelné a překvapivě velmi přesné textové podoby srovnaná vytěžená data z dostupných interneto vých zdrojů. Po chopitelně nevíme, co bude za pár měsíců či let.

V genetice máme obrovské množství dat a jejich množství neustále roste, a tak pro práci s nimi jsou tyto programy velmi výhodné. Nejde nám jenom o zpracování analýzy rozsáhlého počtu genomových variant, v této oblasti je velký posun třeba i díky mezinárodním databázím, máme i projekt českého genomu a české databáze. Spíš je problém vyznat se v záplavě medicínských textů a veřejných zdrojů (jako je např. vynikající Pubmed). Zkrátka přestává to být už časově možné. AI nám začíná šetřit čas a umožňuje nám „jít s dobou“ a být více kreativní. Snímá z nás otrockou práci. Místo toho, abychom se zdržovali čtením, studiem a rešeršemi kvanta textů, dostaneme přehlednou „svodku“. Přesto však i tu musíme kriticky zhodnotit, nemůžeme se jenom spolehnout „na stroje“! V tom je budoucnost medicíny, lékaři už nemají šanci sami všechno sledovat a studovat. Musíme však znát medicínu, umět medicínsky uvažovat, abychom uměli vyhodnotit a přefiltrovat to, co nám umělá inteligence předkládá. AI je velkou výzvou, ale i nebezpečím – abychom podobně jako po nástupu malých kalkulaček nezlenivěli a nezapomněli násobilku.

Pane profesore, vy máte rád historii, uvažoval jste i o jejím studiu, které období máte nejraději?

Já sám sebe v nadsázce považuji za pozdně barokního člověka tereziánské doby. Mám rád barokní architekturu, třeba komplex kláštera Kuks ve východních Čechách. Je typický svou symetrickou kompozicí a splynutím ducha, umění a přírody. Jak později říkali v německých zemích, je to jakýsi první „Gesamtkuns­twerk“. Fascinuje mě stále doznívající česká barokní krajina, nádherné tereziánské aleje, které dosud lemují naše cesty nebo barokní zahrady v Kroměříži nebo Vídni. Ostatně v baroku mě inspiruje systematická snaha o celkovou harmonii a symetrii. Mám rád hudbu W. A. Mozar­ta, jeho opery jsou úžasné. Jsem velký fanda do barokních varhan a kdysi jsem uvažoval o tom, že bych snad i šel dělat varhanáře. Barokní hudba je uklidňující a postupná stavba barokního kontrapunktu často úplně „vytáhne“ posluchače z každodenní reality.