PŘÍBĚH: Bylo mi 27

Jmenuji se Zdeněk, je mi 47 let a jsem 20 roků stomikem. To znamená, že žiji 20 let s vývodem tlustého střeva na stěnu břišní.

Onemocněl jsem rakovinou tlustého střeva v roce 1991, tehdy mi bylo pouhých 27 roků. Jak to začalo? Po větší sportovní zátěži se mi objevila občas krev ve stolici. Nic mě nebolelo, žádné obtíže jsem neměl, tak jsem tomu ze začátku nevěnoval moc velkou pozornost. Přiznám se ale, že jsem tušil, že by to mohlo být vážné onemocnění. Snažil jsem se na to nemyslet. Říkal jsem si, jsi mladý, sportovec, doma manželka a dvě malé děti, to nic přece nemůže být, to vždy jen něco špatného sníš.

Asi po třech měsících jsem se odhodlal jít k obvodnímu lékaři. Věděl jsem, že se mi o tom bude těžce mluvit. Přece je to takové intimní, ale nakonec jsem odvahu našel a svěřil se lékaři. O svých úvahách, že mám možná vážnou nemoc, jsem doma ani v blízkém okolí nemluvil. Lékař mě vyšetřil a konstatoval, že o nic nejde, že trpím hemoroidy. Naordinoval mi čípky a já odcházel s radostí, že nejsem vážně nemocný. Poprvé jsem se svěřil manželce a vlastně ji a sebe uklidnil, že to brzy bude dobré. Takto mne obvodní lékař léčil asi 4 měsíce a výsledek léčby se nedostavoval. Sám jsem se objednal na chirurgii do Prahy. Měl jsem trochu obavy, že obcházím obvodního lékaře a že na chirurgii dostanu vynadáno, proč otravuji s takovou banalitou přímo je. Znovu zdůrazňuji, nic mě nebolelo, jen jsem začal častěji kontrolovat stolici, ve které se mi stále častěji objevovala krev. Po vyšetření v ordinaci všeobecné chirurgie jsem byl odeslán ke specialistovi chirurgovi-proktologovi, kde jsem se hned při prvním vyšetření dozvěděl, že musím na operaci. Byl jsem v šoku a vůbec jsem se nezeptal, co mi vlastně je a co mě čeká. Po týdnu čekání, jak dopadnou výsledku testů z odebraných vzorků, jsem se dozvěděl krutou pravdu, že mám rakovinu konečníku. Dozvěděl jsem se, že radikální řešení v podobě amputace konečníku a následná stomie je jedinou nadějí přežít. V nemocnici jsem před operací v noci potkal ošetřujícího lékaře, který měl na mne trochu času a prohodil se mnou pár slov. Říkal, že to co mě čeká, vlastně nic není, že zná dokonce jednoho lékaře, který se stomií žije již 10 let. To byl pro mne další šok. Mně bylo 28 roků a já chtěl určitě žít déle než pouhých 10 let. Dodnes navštěvuji jedenkrát za rok svého oštřujícícho lékaře-proktologa a on mi vždy připomene naše první setkání. Prý to pro něj byl tenkrát strašný šok, když viděl mladého člověka s diagnózou tumor rekta. Přiznává, že nevěřil, že se podaří mě vyléčit, říká, že jsem přišel již dost pozdě. Dodnes jsem stále jeho nejmladší pacient - nepotkal nikoho mladšího s touto diagnózou.

Chtěl bych takto apelovat na všechny lidi, buďte na sebe opatrní a věnujte i vyprazdňování náležitou pozornost. Nenechte se nikdy uchlácholit první nesprávně určenou diagnózou.

Deset let od operace jsem se dozvěděl, že se dá zjistit ze vzorku z odebraného nádoru, zde je onemocnění dědičného původu. Podařilo se mi dostat se na lékařské pracoviště genetiky. V naší rodině dědeček zemřel na rakovinu žaludku, moje maminka a sestra otce měly v prsu drobný zhoubný nádor, proto provedli u mne vyšetření. V archivu se ještě podařilo najít můj odebraný vzorek nádoru a výsledek vyšetření byl negativní. Byl jsem strašně šťastný vzhledem ke své rodině. Dnes se můj starší syn blíží do věku, kdy jsem onemocněl já. Musím se přiznat, že na to, aby byli moji synové zdraví, musím stále myslet a přeji celé své rodině, aby je nepostihlo to, co mne.

2/2012, Zdeněk

Zdroj: VANĚČEK, Michal, ed. Ať žijí stomici. Praha: Maxdorf, c2014. ISBN 978-80-7345-401-2.

Článek byl použit se souhlasem Nadace T-SOFT ETERNITY a nakladatelství Maxdorf.