Karel Maydl

(10. 3. 1853–8. 8. 1903)

Profesor Karel Maydl patří mezi přímo legendární postavy české chirurgie, jejichž věhlas daleko přesáhl hranice naší země.

Narodil se v Rokytnici nad Jizerou v rodině soudního adjunkta. Jeho otec byl sice loajální rakousko-uherský úředník, ale česky smýšlející. Později se rodina přestěhovala do Jilemnice. Gymnázium navštěvoval Karel Maydl v Jičíně a v Praze, lékařskou fakultu vystudoval rovněž v Praze. Studium medicíny úspěšně zakončil promocí 7. prosince 1876. Následně absolvoval roční vojenskou prezenční službu a po návratu z ní se stal v říjnu 1877 tzv. operačním chovancem na pražské (tehdy ovšem ještě německé) chirurgické klinice. Jeho představeným zde byl profesor Vilém Weiss (1835–1891), považovaný za zakladatele české urologie.

O rok později byl povolán jako vojenský lékař do války, kterou tehdy vedlo Rakousko-Uhersko v Bosně a Hercegovině. Z této války posílal články do Časopisu lékařů českých, v nichž se i kriticky vyjadřoval k problémům a potížím práce lékařů. Poté následovalo osudové setkání s vynikajícím českým lékařem Eduardem Albertem (1841–1900), které výrazně ovlivnilo celý jeho další život.

Toto jejich setkání připomíná jiný skvělý český lékař, profesor Arnold Jirásek (1887–1960) ve své knize Česká a slovenská chirurgie v letech 1898–1945: „Když se Eduard Albert 8. srpna 1879 připravoval v jedné třídě gymnázia v Hradci Králové k slavnostní řeči pro odhalení desky Karla Rokytanského (1804–1878), přišel k němu šestadvacetiletý lékař Karel Maydl požádat o možnost pracovat na jeho klinice. Albert s ním pohovořil a přijal ho. Bylo to setkání dvou velkých duchů a krásných lidí a vedlo k základu moderní chirurgie v našich zemích“.

Na základě tohoto rozhovoru pak Maydl nastoupil koncem roku 1879 jako Albertův asistent na chirurgické klinice v rakouském Innsbrucku. Stal se jeho nadšeným žákem a doslova hltal jeho názory na antisepsi a sdílel náklonnost k nervové chirurgii, zálibu v dějinách lékařství a obdivoval i jeho úctu k českému jazyku. Po dvou letech následoval Alberta do Vídně, kde byl jeho učitel jmenován profesorem na I. chirurgické klinice. Zde pověřil Albert Karla Maydla novou organizací kliniky s cílem, aby vyhovovala požadavkům antisepse. Svého úkolu se zhostil naprosto perfektně. V roce 1883 se zde habilitoval na docenta s takovým úspěchem, že Eduard Albert při této příležitosti hrdě prohlásil: „...odkážu našemu národu Maydla“.

V letech 1885–1886 propukla další válka, tentokrát srbsko-bulharská, v níž Maydl působil jako přednosta velké záložní vojenské nemocnice v Bělehradě. Zde prošlo na 2 000 raněných vojáků, z nichž 300 Maydl sám ošetřoval. Po návratu z války, na sklonku roku 1886, přešel vykonávat funkci přednosty chirurgického oddělení vídeňské polikliniky. Stal se také ředitelem a primářem chirurgie Wilhelmininy nemocnice ve Vídni. V roce 1890 byl jmenován mimořádným profesorem chirurgie (ale bezplatným) na lékařské fakultě vídeňské univerzity, kde přednášel válečnou chirurgii.

Po pětiletém působení v těchto funkcích ve Vídni přešel již jako renomovaný chirurg a vědec do Prahy, kde získal řádnou profesuru chirurgie na české lékařské fakultě (tehdy ještě Karlovy-Ferdinandovy univerzity) a stal se přednostou chirurgické kliniky (po již zmíněném svém bývalém představeném profesoru Vilému Weissovi), kterou vedl až do své smrti. Současně byl primářem chirurgického oddělení ve Všeobecné nemocnici. Ze světových poměrů vídeňských do tehdy provinční Prahy šel s cílem vybudovat v rodné zemi moderní chirurgii. Vynikal obsáhlými znalostmi, jistotou a přesností diagnostickou i operativní a vyspělou technickou zručností.

Jeho nástupní přednáška v Praze byla na téma „Význam aseptického léčení ran na pokrok v moderní chirurgii“. Na pražské chirurgické klinice začal od začátku důsledně prosazovat zásady antisepse a asepse. Přes nepříliš vyhovující prostory začal budovat oddělené operační sály i laboratoře a zavádět formy moderní klinické a vědecké práce. Výrazně zlepšil chirurgické vzdělání budoucích lékařů, které následně vysílal do mimopražských nemocnic. Založil vlastní chirurgickou školu, z níž nejvíce vynikali dva jeho nadaní žáci – pozdější profesoři Otakar Kukula (1867–1925) a Rudolf Jedlička (1869–1926). Maydl se také velmi aktivně zúčastňoval vědeckého života ve Spolku lékařů českých, kde často přednášel. V roce 1894 vykonával dokonce funkci jeho předsedy.

Karel Maydl napsal celkem 74 chirurgických prací a kromě toho čtyři samostatné knihy. Z nich vyniká práce nazvaná O hlízách podbráničných (1894). Další knihy byly věnovány střevní rakovině a echinokoku pohrudnice. Pozoruhodné jsou i jeho práce Nauka o kýlách (1898), O chirurgii dutiny břišní (1882), O chirurgických chorobách nervů končetin (1881), O chirurgii žlučníku a hrubších žlučovodů (1896), O trhlinách a vymknutích šlach (1880) a O podkožních trhlinách ledvin a jejich léčení (1898). Za pozornost stojí i jeho práce Nemoci žlázy štítné a Neurosy bloudivého nervu a také jím zpracované kapitoly do Patologie významného českého internisty Jana Bohumila Eiselta (1831–1908).

Z jeho fyziologických děl vyniká práce o významu infuze a transfuze u vykrvácených zvířat z roku 1884 a také práce, která se zabývá pokusně řešením otázky původu glykogenu z roku 1879, která vyústila v závěr, že glykogeny nevznikají z uhlovodanů, ale jedině z bílkoviny. Velmi zajímavá byla i jeho práce o osudu červených krvinek u příjemce po transfuzi. Opomenout nelze ani jeho díla historická a biografická, z nichž nesporně vynikají životopisy Theodora Billrotha (z roku 1894) a jeho uctívaného učitele Eduarda Alberta (v roce 1900 a znovu o rok později) a rovněž práce nazvaná Vynikající lékaři vídeňští Čechové rodem (1895).

Jako odvážný a vynalézavý chirurg provedl Karel Maydl v roce 1882 laminektomii, která byla první svého druhu ve světě (Maydl sám ji nazýval „resekcí páteře“). Provedl ji o tři měsíce dříve, než ve světové literatuře uváděná priorita MacEwanova. Obdobně jako první na světě provedl trepanaci mozkového nádoru, i když jsou v odborném tisku jako první uváděni jiní lékaři. Zcela mimořádné byly i jeho modifikace známé operace žaludku, prováděné ve Vídni slavným chirurgem Christianem Albertem Theodorem Billrothem (1829–1894). Významné byly rovněž jeho práce o vyústění močovodu do tlustého střeva při vrozeném rozštěpu močového měchýře, při vyústění tlustého střeva, ale také jeho kolostomie, chirurgické výkony na mozku, dvojdobá resekce pravého tračníku, karcinomu hrtanu i způsob sešívání stěny u břišních kýl. Zavedl rovněž intubaci při operacích hrtanu. Některé jeho operace a postupy přejali chirurgové na celém světě.

Stejně jako jiní významní čeští lékaři druhé poloviny 19. století se i Karel Maydl aktivně projevoval jako vlastenec a zapojoval do českého kulturního a společenského života. Již zmiňovaný profesor Arnold Jirásek ve své historické práci o české a slovenské chirurgii vzpomíná, že Maydlovou radostí bylo divadlo a zpěv – po dobu 15 let byl členem pěveckého spolku Hlahol a v letech 1892–1897 vykonával i funkci náměstka jeho starosty. Již jako medik se v roce 1874 stal členem pražské tělovýchovné jednoty Sokol (byl zde zpočátku i členem jeho zábavního výboru). Po dvou letech získal kvalifikaci cvičitele a byl členem cvičitelského sboru, jehož náčelníkem byl zakladatel Sokola Miroslav Tyrš (1832–1884). Aktivním členem místního Sokola byl i za svého působení ve Vídni. Napsal také článek do časopisu Sokol nazvaný O zásluhách tělocviku o vývoj těla a ducha.

Maydlova usilovná a nerušená klinická a vědecká činnost na pražské univerzitě trvala bohužel jen 9 let. Za svého pobytu v Paříži v roce 1900, když úspěšně zajišťoval místo na Světové výstavě pro uplatnění skiagramů své kliniky, onemocněl, ale od té doby jej zhoubná arterioskleróza v jeho práci výrazně omezovala. Svůj konec si sám předpověděl, když prohlásil: „Nezahubily mne edémy, zahubí mě mrtvice“. Zemřel ve svém milovaném letním sídle v Dobřichovicích nedaleko Prahy v pouhých 50 letech a pohřben je v Praze na Olšanských hřbitovech.

Mgr. Josef Švejnoha

U Kombinátu 39

100 00 Praha 10