Gaspare Tagliacozzi

2. 3. 1545–7. 11. 1599

Italský lékař Gaspare Tagliacozzi se do historie světové medicíny zapsal v 16. století novátorskými operacemi, jež byly předchůdkyněmi plastické a rekonstrukční chirurgie.

V mládí se zajímal spíše o literární studia. Lékařskou vědu začal studovat v roce 1565 a mezi jeho učiteli jsou uváděni především tři – Jeroným Cardano v medicíně, Ulisse Aldrovandi v přírodních vědách a Julius Caesar Aranza v anatomii. Studoval v době, kdy se praktické ukázky z anatomie a pitvy mrtvol prováděly většinou v bytech profesorů. Aranzovi se podařilo v roce 1570 díky vyhlášce podepsané kardinálem Carlo Sforzou prosadit alespoň jednu povinnou veřejnou pitvu ročně a další veřejné demonstrace vždy, kdykoli o ně někdo požádal.

V roce 1568, dva roky před závěrem svého medicínského studia, začal Tagliacozzi navštěvovat tzv. „nemocnici smrti“. Nacházela se nedaleko vězení a její personál měl za úkol ve vězení uklidňovat odsouzence k trestu smrti. Díky těmto kontaktům si mohl Tagliacozzi později obstarávat mrtvoly popravených zločinců pro své pitvy. V roce 1570 zakončil Tagliacozzi úspěšně svá lékařská studia. Byl jmenován asistentem s platem 100 liber ročně a začal přednášet na univerzitě.

Chirurg Gaspare Tagliacozzi byl zároveň profesorem anatomie a profesorem všeobecného lékařství na univerzitě v italské Bologni. V roce 1576 získal ještě doktorát filosofie. V roce 1589 po smrti svého učitele Aranzy se stal přednostou katedry anatomie. Ve svém díle „O chirurgické nápravě zohyzdění pomocí kožních štěpů“ z roku 1597 popisuje metodu rinoplastiky čili rekonstrukce nosu, která v době značného rozšíření syfilidy musela nutně být značně atraktivní. Prováděl ji již v roce 1586. Uvádí to známý anglický historik medicíny Roy Porter ve své obsáhlé publikaci nazvané „Největší dobrodiní lidstva“. Je však třeba připomenout, že rinoplastika byla známa již ve starověké Indii a na jihu Itálie ji prováděli nejrůznější empirikové již dříve.

Tagliacozzi tedy sice nebyl jejím objevitelem, nicméně ji jako první publikoval a současně též uvedl, jakým způsobem ji zdokonalil. Jeho modifikace rinoplastiky spočívala v použití kožního laloku z kůže na paži, který byl částečně oddělen a ponechán, aby se stal samostatně životaschopnou tkání. Poté byl kožní lalok – stále ještě připojený k místu své původní lokalizace – potřebným způsobem vytvarován a přišit na své nové místo na nose. Pacient zůstal s paží připojenou kožním lalokem k nosu po dobu 14 dnů, teprve poté byl lalok oddělen od svého původního místa. V další fázi pak byl lalok vytvarován tak, aby se zformovala nová podoba nosu. Celá procedura trvala od tří do pěti měsíců a Tagliacozzi ji velmi podrobně popsal ve svém slavném dopise z 22. února 1586, který adresoval svému kolegovi lékaři Girolamu Mercurialimu (ten jej později otiskl ve své knize).

Profesor Ivan Lesný ve své knize „Slavní lékaři“ zdůrazňuje, že Gaspare Tagliacozzi bývá považován za zakladatele plastické chirurgie, která byla v jeho době nazývána „nápravnou chirurgií“ (decurtorum chirurgiae). Neměl to vůbec jednoduché, protože v 16. století byla jeho práce církevními kruhy považována za vměšování do božího díla. Nenávist náboženských fanatiků vůči němu šla tak daleko, že když Tagliacozzi zemřel, bylo jeho tělo vykopáno z hrobu a pohřbeno mimo hřbitov.

Připojme opět malý historický doplněk. Již zmíněný profesor Ivan Lesný připomíná, že vývoj plastické chirurgie se osudem Tagliacozziho značně zdržel a její nový rozvoj nastal až v 19. století. V roce 1829 vyšla v Berlíně kniha J. Diefenbacha o obnovování zničených částí těla. A po dalších více než 30 letech prováděl ve Vídni významný německý chirurg Maxmilián A. Langenbeck (1813–1877) plastické operace obličeje, rtů, ale také operace kloubů bez postižení okostice.

Pro nás je velmi potěšující, že do historie plastické chirurgie se významně zapsal také český profesor František Burian (1881–1965), autor slavné publikace „Plastická chirurgie“ z roku 1924. A chlubit se můžeme i tím, že klinika plastické chirurgie byla v Praze otevřena ve Vinohradské nemocnici v roce 1937 – jejím přednostou byl pochopitelně profesor František Burian.

Ale vraťme se ještě k Tagliacozzimu. Nabízel své služby šlechticům a knížatům své doby, mj. toskánskému velkovévodovi Ferdinandu Medicimu, mantovskému vévodovi Vincenzo Gonzagovi nebo vévodovi z Parmy Ranuccio Farnesemu. Jeho věhlas daleko přesáhl hranice města Bologni a v roce 1594 byl k několika operacím významných pacientů pozván i do Vídně.

Americký historik medicíny Sherwin B. Nuland ve své knize „Lékařství v průběhu staletí“ uvádí, že po Tagliacozziho smrti v roce 1599 otcové města Bologni věnovali jeho památce sochu, kterou umístili do anatomického sálu místní univerzity. A aby naznačili nejtrvalejší objev zesnulého, nechali jej vytesat s lidským nosem v ruce. Jen to potvrdilo skutečnost, že v době, kdy amputace nosu byl poměrně rozšířený způsob trestu, jak legálního, tak zločinného, musel být takový muž opravdu vysoce ceněným občanem.

Tagliacozziho metoda rekonstrukce nosu měla vysokou míru úspěšnosti a byla dobře použitelná také pro rekonstrukci rtů a uší. Z různých příčin ztratila v Evropě popularitu, třebaže se prý v 18. a 19. století těšila velké oblibě mezi některými praktiky v Indii. Pro další vývoj plastické chirurgie bylo velmi důležité Tagliacozziho pochopení odlišnosti masa každého člověka od masa všech ostatních lidí. Věnoval hodně úvah otázce použití kůže dárce, ale nakonec tento nápad zavrhl, především proto, že není možné držet požadovanou dobu 12 až 14 dnů dva lidi pohromadě.

Již zmíněný Sherwin B. Nuland připomíná, že měl ještě jiný důvod, který v několika větách vyjadřuje tajemství transplantace: „Osobitý charakter jednotlivce nás zcela odrazuje od zkoušení této práce na druhém člověku. Protože individualita má takovou moc a sílu, že pokud by snad někdo věřil, že tak může urychlit nebo zvýšit krásu srůstu, nikdy úspěšně neprovede ani tu nejmenší část operace a považujeme ho za velmi povrchního s nedostatečnými vědomostmi z tělovědy“.

Byla to tedy tehdy „moc a síla individuality“, která stála v cestě spolehlivě úspěšné transplantaci tkání z jedné dospělé lidské bytosti na druhou. Třebaže se o tom nedochovaly žádné písemné zprávy, Tagliacozzi určitě zkoušel transplantovat kůži získanou od dárců, a jeho úsilí muselo pokaždé selhat. Nějak došel k pochopení toho, že lidské tělo určitým způsobem rozezná tkáně, které jsou jeho částí, a odvrhuje tkáně, které jí nejsou.

Připomeňme, že Gaspare Tagliacozzi zastával také některé veřejné funkce. V roce 1578 byl jedním z tribunů lidu v okolí Porta Procula a byl čtyřikrát zvolen starostou města Gabella Grossa. Zastával také veřejnou funkci, která se zabývala dohledem nad obchodem a proclíváním zboží.

Gaspare Tagliacozzi zemřel v Bologni 7. listopadu 1599 a byl pochován v kostele sester sv. Jana Baptisty. Dne 26. listopadu téhož měsíce se v tomto kostele konala slavnost, při níž kolegové nad jeho hrobem vyslovovali mnohá slova chvály. Později se začaly šířit zvěsti, které jej obviňovali z magických praktik a kacířství. Tagliacozziho ostatky byly vykopány a pohřbeny mimo zdi kláštera v neposvěcené půdě. To dalo vznik i legendám o jakémsi posmrtném inkvizičním soudu nad Gasparem Tagliacozzim, který vytýkal lékaři jeho plastické operace jako narušování díla Božího.

Tyto skutečnosti vedly jeho dědice a kolegy k tomu, aby zahájili proces o životě a díle slavného lékaře. V něm se naopak prokázalo, že Tagliacozzi byl vždy věrný katolík, který mj. přispěl finančními prostředky na stavbu kaple v kostele sv. Jana Baptisty. Jeho dcera Lucrezia se stala jeptiškou a později vynikající matkou představenou. A tak v roce 1603 byl Tagliacozzi znovu pohřben v kostele sv. Jana Baptisty a po dvě století byla každoročně na jeho počest zde sloužena slavná mše. Bohužel později byl klášter s kostelem používán jako kasárna pro vojáky a následně se stal součástí místní psychiatrické léčebny. Během let došlo k řadě přestaveb a rekonstrukcí, jež měly za následek, že po Tagliacozziho hrobce zmizely jakékoli stopy.

Mgr. Josef Švejnoha

U Kombinátu 39

100 00 Praha 10