Zajímavosti z historie dopravních zdravotních služeb I.

Souhrn

Článek je zaměřen na zajímavosti z historie dopravy raněných a nemocných. První užití výrazu ambulance. Přináší pohled na vývoj od sanitních kočárů přes automobily a tramvaje. Věnuje se též uniformám pracovníků zdravotnické dopravy a počátkům záchranných služeb v Čechách.

Nehojící se rány a kritické stavy v mnohých případech ovlivňují mobilitu pacientů. Nemocní se tak často stávají uživateli zdravotních dopravních služeb. V literatuře se setkáváme většinou s přehledovými články, ve svém příspěvku bych se chtěl zaměřit na některé zajímavosti z historie tohoto segmentu zdravotních služeb.

Na mnohých současných sanitních automobilech najdeme označení „ambulance“. Za tento název vděčíme ženě – královně Isabele Kastilské. V patnáctém století patřila španělská armáda k nejlepším a největším v Evropě. Královna Isabela dala pro své vojáky zřídit velké stany, nazvané „ambulancias“. Ve stanech byla poskytována rychlá lékařská pomoc zraněným vojákům, skladován lékařský materiál a ubytováni lékaři a ostatní zdravotnický personál. Jednalo se zřejmě o první polní nemocnici. Královskou nemocnici popisuje historik Hernando del Pulgar: „Pro zajištění péče o raněné a nemocné královna poslala do tábora šest velkých stanů, jejich vybavení, společně s lékaři, chirurgy a obsluhou. Velitel neměl zraněným účtovat nic, všechno platila královna“. Polní nemocnice zahrnovala okolo čtyř set nákladních vozů krytých plachtami, pojmenovaných rovněž ambulancias. Nákladní vozy, tažené koňmi či osly, po vyložení materiálu pro nemocnici sloužily jako dopravní prostředky pro sběr a dopravu raněných vojáků z bojiště.

Výraz „ambulance“ pochází z latinského slova ambulare, což znamená chodit nebo pohybovat se. Původně znamenal stěhování nemocnice následující vojsko do bitvy.

Vzhledem k tomu, že organizace dopravy raněných a nemocných byla zajišťována v minulosti většinou v souvislosti s armádami a ozbrojenými konflikty, byl kladen důraz na oděv a vybavení záchranářů. Vojáci přepravující raněné byli oblečeni do uniforem, které se více či méně odlišovaly od ostatních. Uniformy pro zdravotní personál se zachovaly dodnes.

K uniformě se váže i příběh doktorky Emily Dunningové, první americké lékařky v záchranné službě. Předpis pro oděvy lékařů Městské nemocnice v New Yorku určoval jako nutnost kalhoty. Tento požadavek byl formálním důvodem pro odmítnutí zařadit dr. Dunningovou do služby záchranné stanice. Lékařka však obešla toto nařízení, nechala si ušít sukni, která překrývala kalhoty. Příběh dr. Dunningové se stal i tématem úspěšného amerického filmu Dívka v bílém (The Girl in White).

Zajímavý odkaz v této souvislosti nacházíme i v českých zemích. Guberniálním nařízením z roku 1838 byl v Praze dopravou nemocných do všeobecné nemocnice pověřen Magistrát. Měl dbát mj. i na to, aby v každé čtvrti byl dostatečný počet nosítek a nosičů, kteří měli být při výkonu služby střízliví a v neroztrhaných šatech. Dopravu do nemocnice zajišťoval pražský magistrát i na základě požadavků policie tzv. „obecní truhlou“, kterou byli dopravováni „nepříčetní, choromyslní, mužové i ženy, odpornými nemocemi stižení i lehce zranění“. Často se stávalo, že chronicky nemocný pacient byl z venkova přivezen povozem, který hned odjel. Trvalo mnohdy i týdny, než se podařilo zajistit úřadům odvoz pacienta zpět. Pacienti s nakažlivými chorobami byli mnohdy přiváženi do nemocnice nájemními vozy v rozporu s hygienickými předpisy. Navrhované řešení – zavedení speciálních vozů pro přepravu nemocných nebylo však možné akceptovat z důvodu nedostatku finančních prostředků.

V druhé polovině 19. století a začátkem století dvacátého zřizovaly nemocnice vlastní dopravní služby. Zpočátku byli pacienti přepravováni ručními vozíky či koňmi taženými kočáry, později byly zaváděny automobily. Důležitá byla pro zachování pacientova života rychlost převozu. V roce 1869 byl v New Yorku uveden do provozu předchůdce integrovaného záchranného systému. Dopravní služba v nemocnici byla propojena prostřednictvím telegrafu s policií. Ve městě byly instalovány poplachové ohlašovací budky, které umožnily hlásit mimořádné události hasičskému sboru. Hlášení, která obdržela policie nebo hasičský sbor, byly předávány nejbližší nemocnici. Na obdržený požadavek výjezdu reagoval poplašný systém – zvuk zvonu v nemocnici, který byl společný pro lékaře, kočího i vrátného. Pro urychlení výjezdu byl použit zvláštní systém pro zapřažení koní, který reagoval na ohlašovací zvon. Po zazvonění byl od stropu uvolněn postroj a sedlo, které bylo spuštěno přímo na koně. Posádka byla schopna vyjet k zásahu do 30 vteřin po volání. Při výjezdu měl sanitní vůz přednost před všemi vozidly, vyjma hasičských a poštovních vozů.

Pod sedadlem kočího sanitního vozu v uzamykatelné schránce nechyběla láhev brandy, obvazy, dlahy přikrývky, svěrací kazajky, pouta a tabák k odvrácení infekce.

Kočáry a později sanitní automobily byly vybaveny výstražnými světly červené barvy a zvonci, první sirény se objevily ve 20. letech 20. století. Již v této době se objevil problém uvážlivého užití výstražných prostředků. Zmiňuje se o něm i „Návod a porady pro řidiče sanitních vozů ve všech nemocnicích v New Yorku“ z roku 1915: „Prvním cílem sanitky je reagovat na tísňové volání, tak rychle a jak je to jen možné s největší bezpečností, aniž by hrozilo nebezpečí úrazu pro jakoukoliv osobu nebo vozidlo. Cílem je poskytnout nemocnému nebo zraněnému první pomoc a potom jej převést do nemocnice nebo domů. Tato práce má největší význam. Měla by být konána dobře a pečlivě. Řidič by si měl být vědom, že je zástupcem nemocnice, a jednat s důstojností a slušností jak se sluší při záchraně života. Sanitka není místem pro lehkomyslnost, hlasité hovory, není třeba zvonit zvoncem, ni dělat se strojem „kousky“. Sanitka není prostředkem pro potěšení z jízdy… Pravidla by měl řidič znát nazpaměť a pečlivě je dodržovat. Zatímco sanitka je očekávána s úzkostí, její příjezd by měl přinést vděčnost. Každý řidič by měl řešit každý den: budu pracovat co nejlépe. Nebudu mít nehodu. Nebudu riskovat. Pomohu lékaři. Budu sloužit lidskosti a nemocnici.”

Doprava nemocných a raněných je spojena se vznikem záchranných služeb. Koncem 18. století působil v Praze Vojtěch Vincenc Carda, doktor filozofie a lékařského umění, emeritní profesor policejní medicíny. Častým tématem jeho přednášek byly zachraňování osob v nebezpečí života. Pro laickou veřejnost vydal knihu „Naučení dané nelékařům o tom, jak mají zdánlivě mrtvé křísiti a osobám v náhlém nebezpečí života uvrženým hned v prvém okamžení pomáhati“. V. V. Carda byl také členem londýnské Royal Human Society. Posláním společnosti (později nazývané Společností pro záchranu zjevně utonulých) bylo omezit počet případů, kdy byli lidé omylem prohlášeni za mrtvé, v některých případech i pohřbeni, a podpořit nové techniky resuscitace. Inspirován jejím programem, podílel se na založení Zachraňovacího ústavu v roce 1797. Součástí ústavu byla ochranitelna a v ní zachraňovací místnosti vybavené záchrannými prostředky, mj. slámou, košatinou a ohřívacími kameny. V roce 1798 založil V. V. Carda „Humanitní společnost pro záchranu zdánlivě mrtvých a náhlém nebezpečí smrti se ocitnuvších“. Nedostatek finančních prostředků byl jedním z důvodů, proč společnost v roce 1840 zanikla. S představou obnovit činnost záchranné služby přišel začátkem roku 1857 ředitel c.k. Policie pražské a c.k. dvorní rada baron Paumann. Šedesát dobrovolníků, z nichž pouze tři byli zdravotníky (dva lékaři a jeden chirurg), založilo „Pražský dobrovolný sbor ochranný“ (PDSO). Zaměření činnosti určily stanovy sdružení: „Účelem Pražského dobrovolného sboru ochranného jest poskytovati za každé doby první pomoc přímou, jakož i bráti podílu a podporovati úřední akci pomocnou při všech úrazech a nehodách, bezpečnosti osoby a majetku se týkající, tudíž zejména při požárech, třenici ledu, povodních i jiných nehodách živelních, pak v případě zabití, poranění všeho druhu a zvlášť též v pádu mobilisace a války.“

V nepřetržité službě od roku 1890 sloužili nejprve medici, později i lékaři. Sbor získal i dopravní prostředky. Vedle základní činnosti – pomoci při úrazech, náhlých onemocněních, požárech, povodních působil i na společenských a sportovních akcích např. při Zemské jubilejní výstavě v roce 1891, divadelním představení v Šárce nebo na závodišti v Chuchli.

Již koncem 19. století projevovali příslušníci lékařského stavu svoji nespokojenost s pracovními podmínkami. V roce 1898 dokonce odmítli nastoupit do zaměstnání: „Krise na záchranné stanici dostoupila včera vrcholu. Nedorozumění, které povstalo mezi lékařskými členy a výborem ochranného sboru mělo za následek, že po usnesení spolku českých mediků včera dopoledne již se žádný lékařský člen do stanice nedostavil. Odpoledne vykonával tam službu jeden lékař.“ Tak psaly o situaci v záchranné službě Národní listy dne 17. listopadu 1898.

Za prvních deset let zasahoval PDSO v 76 513 případech, z toho 8 667 s použitím vozu. Do konce století získával PDSO finanční prostředky pro svůj provoz zejména z příspěvků členů a darů firem, po roce 1900 se připojil Zemský výbor království českého, a některé banky. Náklady na koňská spřežení, opravy ambulančních vozů a nájemné za prostory užívané Ochrannou stanicí hradilo město Praha.

PhDr. Jiří Černý

Járy Cimrmana 461

262 02 Stará Huť

e-mail: jc.16@seznam.cz