Kamil Henner

(30. 3. 1895–26. 8. 1967)

Profesor a akademik Kamil Henner je považován za zakladatele (nebo minimálně spoluzakladatele) neurologie v Československu.

Narodil se v Praze v rodině profesora církevního práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy (jeho předkové byli právníky po několik generací již od 18. století). Jeho sestrou byla známá spisovatelka Marie Pujmanová (1893–1958). Studoval na známém klasickém gymnáziu v Křemencové ulici, kde byl jeho spolužákem mj. pozdější slavný psychiatr profesor Vladimír Vondráček (1895–1978). Uvažoval nejprve o tom, že by pokračoval v rodinné tradici a studoval práva, ale o posledních prázdninách se rozhodl pro studium medicíny na pražské lékařské fakultě. Jeho studium přerušila první světová válka. Byl mimořádně nadaným studentem, nikdy nepoznal jinou známku než výbornou a jako první v samostatné Československé republice promoval na Karlově univerzitě v roce 1921 tzv. „sub auspicis“. To obnášelo hudbu, přednášku a dárek od prezidenta republiky (zlaté hodinky). Na tuto velkou slávu čekal dva roky po promoci, což způsobilo určité potíže (nebylo zcela jasné, zda smí bez promoce samostatně léčit a psát recepty). Promoční přednášku měl o hysterii a histriónství (zálibě v herectví).

Působil nejprve jako demonstrátor a pak jako neplacený a později honorovaný asistent na I. interní klinice profesora Ladislava Syllaby (1868–1930), kde se seznámil i se svou budoucí manželkou – zdravotní sestrou Jarmilou Resslerovou s níž v lednu 1924 uzavřel manželství (děti spolu neměli). Svatební hostina se odehrála v Obecním domě. O rok později odjel na studijní pobyt do Paříže a Štrasburku. Kamil Henner zde získal mnoho cenných zkušeností, ale také v Paříži onemocněl i s manželkou paratyfem (pravděpodobně ze špatně omyté zeleniny).

Profesor  Ivan Lesný (1914–2002) ve své knize „Slavní lékaři“ uvádí, že na Syllabově klinice se Kamil Henner začal zabývat akutní neurologií, mj. poznáváním a léčením nádorů a zánětů mozku. Postupně mu zde byly svěřovány všechny neurologické případy. V roce 1927 se habilitoval na docenta prací „Příznaky vznikající z nadměrné činnosti mozečku“. V roce 1933 byl jmenován mimořádným profesorem a o čtyři roky později převzal po profesoru Ladislavu Haškovcovi (1866–1944) vedení neurologické kliniky. V roce 1939 pak byl jmenován řádným profesorem neurologie. V letech 1936–1939 byl také předsedou Purkyňovy společnosti pro studium duše a nervstva. Kromě vyčerpávající práce na klinice měl i vyhledávanou soukromou ordinaci.

Jeho neurologický záběr byl úžasný – zabýval se problematikou roztroušené sklerózy, epilepsie, encefalitidy, ischiasu, mozkových a míšních nádorů, hysterie či mozečkových funkcí. Jeho hlavním krédem byla péče o nemocné a také o mediky. Říká se o něm, že pracoval hodně a spal málo. Za svůj život napsal více než 500 vědeckých prací, z nichž vyniká především rozsáhlá učebnice neurologie, dále vynikající práce z oblasti epilepsií (kde značně přispěl nejen k její léčbě, ale i k vypracování správné životosprávy) a také roztroušené sklerózy mozkomíšní.

Za německé okupace byl zapojen do odbojového hnutí – od roku 1942 byl členem širšího přípravného Revolučního národního výboru. Ve dnech Pražského květnového povstání v roce 1945 i díky své velké osobní statečnosti zabral pro českou neurologickou kliniku budovu německého lazaretu v Kateřinské ulici v Praze, která pak zůstala jejím sídlem.

Postupně neurologickou kliniku se 120 lůžky (většinou akutními) vyzdvihl na mezinárodní úroveň, což bylo oceněno nejen v roce 1954 jeho jmenováním akademikem, ale i zvolením do funkce viceprezidenta Světové neurologické federace v roce 1962. V této funkci dokázal díky svému mimořádnému jazykovému talentu (uměl velmi dobře anglicky, německy a francouzsky) řídit zasedání světových neurologických kongresů v několika jazycích současně. Je o něm známo, že ještě ve vysokém věku se dokázal naučit italštině.

Po vzoru jeho pražské neurologické kliniky byla vytvářena neurologická oddělení v nemocnicích a kliniky na lékařských fakultách. Díky jeho úsilí máme dnes v České republice jednoho neurologa na 10 000 obyvatel. Péče o nervově nemocné se stala v Československu jednou z nejlepších na světě. Vytvořil rovněž ze svých mnoha žáků celou neurologickou školu (i když několik jich zahynulo v nacistických koncentračních táborech). Po druhé světové válce navštívil také Ameriku, kde sklidily jeho přednášky mimořádný úspěch.

Mezi jeho vynikající spolupracovníky patřil také skvělý chirurg profesor Arnold Jirásek (1887–1960). Po řadu let fungovalo dokonalé propojení: na neurologické klinice profesora Hennera byl pacient dokonale vyšetřen a byl odeslán na chirurgickou kliniku profesora Jiráska, kde byl již bez dalších neurologických vyšetření rovnou operován. Po vzniku neurochirurgického pracoviště profesora Zdeňka Kunze (1908–1985) v Ústřední vojenské nemocnici v Praze-Střešovicích byly tyto dlouhodobé vztahy narušeny – více se operovalo ve Střešovicích, což profesor Jirásek těžce nesl. S Kamilem Hennerem však zůstali přáteli až do smrti.

Jiří Černý ve svém medailonu Kamila Hennera v „Přemožitelích času č. 17“ uvádí mnoho zajímavých podrobností o tomto našem vynikajícím neurologovi – mj. třeba to, že v medicíně i terapii byl svéhlavý. Traduje se, že nenáviděl morfin. Cenil si barbiturátů, které mají jen nepatrný analgetický účinek a předepisoval je umírajícím při velkých bolestech. Důsledně trval na spojení vědy s praxí. Světové prvenství má v popisu syndromu mozečkové iritace, ve vytvoření pojmu dominantní hemisféry mozečkové, ve zjištění benigních a maligních forem roztroušené sklerózy a v zevrubném poznání vlivu alkoholu na mozečkové funkce. Byl nadaný mimořádnou pamětí, byl skvělý řečník a pohotový debatér, který udivoval svými diskusními příspěvky. S postupujícím věkem se prý jeho diskusní příspěvky prodlužovaly, ale zajímavé byly vždycky. Stejně jako profesor Josef Pelnář (1872–1964) byl i Kamil Henner zásadním odpůrcem eutanazie.

O tom, jaký byl Kamil Henner ve svém soukromí, podává nejlepší svědectví již zmíněný profesor Vladimír Vondráček ve své knize „Lékař dále vzpomíná (1920–1938)“. Všechny jeho známé zlobila jeho nedochvilnost – všude chodil pozdě a zpoždění o jednu nebo dvě hodiny byla u něho téměř normální. Byl vášnivým řidičem, i když za svůj život poznal jen dvě auta – fordku (jíž měl téměř 30 let) a škodovku. Problémy mu prý po léta činilo rozjíždění do kopce bez ruční brzdy; rád jezdil rychle, často prudce brzdil. O jeho řidičských zážitcích kolovalo mnoho historek. Byl silným kuřákem a silným pijákem čaje (prý již od dob, kdy se snažil za první světové války vyhnout nástupu vojenské služby). Rád pil bílá francouzská vína, i když se vypráví, že dobrou náladu mu navodil již aperitiv. Rád také dobře jedl a byl výborným vypravěčem.

Chodil vždy vybraně oblečen podle nejnovější módy a přísně dbal na pravidla společenského chování. Pěstoval řadu sportů – výborně hrál tenis (i v zimě na krytých dvorcích), rád chodil na Letnou na klusácké dostihy (na něž údajně i sázel), jezdil na kole. Miloval divadlo. Spolu s manželkou velmi rád jezdil na jejich oblíbenou rekreační chalupu, kterou měli ve vsi Hostim. Nazývali ji „Skorka“ (podle toho, že představovala „skoro to, co jsme chtěli“). Mezi jeho velké koníčky patřil také lov, zejména rád lovil sluky a srnčí zvěř. Na lovu srnčí býval prý tak rozčilen, že si pro uklidnění brával Hysteps. Vzhledem k tomu, že byl levák, ale psal pravou rukou, byl jeho rukopis velmi těžko čitelný.

Profesor Kamil Henner zemřel 26. srpna 1967 na krvácení do dutiny břišní. Ve výroční den jeho úmrtí konají jeho nejstarší žáci každoročně pouť na vyšehradský hřbitov a kladou květiny na rodinnou hrobku Hennerových, aby uctili památku vynikajícího a obětavého lékaře, uznávaného vědce a skvělého člověka.

Mgr. Josef Švejnoha

U Kombinátu 39

100 00 Praha 10