O nositelích Nobelovy ceny Coriových, ale nejen o nich

Zeptáte-li se průměrného Pražana, kdo z Prahy byl odměněn Nobelovou cenou,většinou si asi nevzpomene. Někdo snad na básníka Jaroslava Seiferta. Chemici na Jaroslava Heyrovského. A jen zasvěcenci vědí, že Pražané se mohou pyšnit Nobelovými cenami pěti.

Jenže… jenže tři z nich získali naši německy mluvící Pražané. V roce 1947 to byli studenti pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity, vlastně Karl-Ferdinands Universität, Gerty Theresa rozená Radnitz a Carl Ferdinand Coriovi, kteří medicínu absolvovali těsně po první světové válce, v roce 1920. Po krátkém pobytu obou ve Vídni a Carla Ferdinanda ve Štýrském Hradci odešli do Spojených států, nejprve do Buffalo, kde pracovali mezi roky 1922–1931 ve State Institute of Malignant Diseases. Jsou spojeni s objevem řady fundamentálních kroků v energetickém metabolismu, především definovali Coriho ester (glukózo-1-fosfát) a také Coriho cyklus, tedy cyklus mezi laktátem ve svalu a jaterní glukoneogenezí. Jako Coriho choroba, vlastně lépe choroba Coriových, nebo ještě přesněji Coriové, jsou označovány jednotlivé poruchy metabolismu glykogenu. V roce 1931 se Coriovi přestěhovali do St. Louis, kde se Carl Cori stal profesorem nejprve farmakologie, od roku 1942 biochemie. Na této univerzitě působil do roku 1966, kdy odešel do důchodu a stal se hostujícím profesorem na Harvardově univerzitě v Bostonu. Gerty Theresa zemřela již v roce 1957.

K rodnému městu i rodné zemi měli hluboký vztah, jak mi řekl jejich syn Thomas, který ví, že jeho jméno odráží úctu jeho rodičů k Tomáši Masarykovi. Od konce devadesátých let si jich univerzita začíná všímat: na rodném domě Carla Coriho v Salmovské ulici č. p. 1693 i na rodném domě Gerty Theresy Radnitz v Petrské ulici jsou již více než 20 let pamětní desky, v roce 1997 uspořádala 3. lékařská fakulta mezinárodní konferenci věnovanou Coriovým, na které přinesl spiritus movens bádání o Coriových dr. Pavel Čech několik významných materiálů z jejich života, a konečně na 1. fakultě je posluchárna biochemie v budově, která dříve patřila německé lékařské fakultě, nazvaná Síň Coriových. Ve vchodu do Všeobecné fakultní nemocnice je umístěna deska připomínající, že oba nositelé Nobelovy ceny v této nemocnici studovali.

S Berthou von Suttner, za svobodna Kinskou (1843–1914), je to podobné nebo ještě tristnější. Byla vůbec první ženou, která dostala Nobelovu cenu za mír. Iniciátorka prvních protiválečných akcí v Evropě. A neúnavná bojovnice proti válkám. Iniciátorka vzniku Haagského mezinárodního soudu. Má v Praze malou desku ve vchodu do paláce Kinských na Staroměstském náměstí, který kdysi patřil jejich rodině. Kdekdo z mé generace ví, že z jeho balkonu řečnil v únoru 1948 Klement Gottwald, přímo odpovědný za komunistické zločiny konce čtyřicátých a počátku padesátých let. Jen málokdo tuší, že z tohoto domu pochází nositelka Nobelovy ceny za mír.

Od roku 2007 se tento velký dluh Prahy jejím rodákům nositelům a nositelkám Nobelovy ceny aspoň trochu napravil – jméno Coriových a Suttnerové nesou dvě poměrně malé ulice nových vilek ve Veleslavíně. Mám za to, že by si zasloužili i trochu víc – pomníky či ceny.

Je pozoruhodné, že v době, kdy se o právech žen či o genderové problematice mluví téměř každý den, je pozornost věnovaná oběma Pražankám ověnčeným Nobelovou cenou velmi malá. Přitom Bertha von Suttner byla první ženou, která získala Nobelovu cenu za mír, a Gerty Cori vůbec první ženou odměněnou Nobelovou cenou za medicínu a fyziologii.

Oficiální nezájem o německy mluvící Pražany je v posledních letech sice trochu napravován, podle mého názoru ale ještě zcela nedostatečně. Kde máme pomník světového spisovatele Franze Werfela, který vyrůstal v dnešní Opletalově ulici, nebo Rainera Maria Rilkeho, jehož básně zahrnují i ty, které jemně a citlivě popisují českou krajinu či Prahu? Je zajímavé, že některá města to mají jinak. Brno po svém slavném objeviteli dědičnosti Gregoru Mendelovi pojmenovalo jedno z nejvýznamnějších náměstí. Mendelovo muzeum je pak cílem mnoha turistů. A to se Mendel v Brně nenarodil ani nestudoval. A Praha?

Ne, mé poznámky nemají vést k nějakému smutnému konstatování toho, že si našich předků málo vážíme. Spíše k výzvě. Jistě je nutné, abychom všechny ty, kteří naši zemi pozvedli, proslavili či posunuli dál, uměli správně připomínat. Především je ale nutné, abychom připravili takové prostředí, ve kterém se bude významně dařit vědě i kultuře. Tak, aby z Prahy zase bylo nejen turistické centrum s Královskou cestou či Zlatou uličkou či s hospodami pro pivní slavnosti, ale také místo, kam budou přicházet mladí vědci do prostředí, které bude přát vědě i kultuře, které je přivede k nejvyšším oceněním, kde se o místa šéfdirigentů budou ucházet ti nejlepší na světě, kdy počet přednostů ústavů na Univerzitě Karlově, kteří budou absolventy nejlepších světových univerzit poroste, a místa pro post-doky v Praze budou patřit mezi ta nejprestižnější. A jak jsem kdysi při nějaké diskusi poznamenal, znamením toho, že jsme odstranili všechny předsudky, bude, až se šéfem katedry germanistiky v Berlíně stane Čech, který germanistiku absolvoval na Karlově univerzitě, ale také šéfem katedry bohemistiky v Praze se stane Němka, která vystudovala tento obor v Berlíně nebo v Mnichově. Všechny takové kroky totiž nepovedou jen k internacionalizaci naší vědy a kultury, ale také budou mít prospěch pro lidi, kteří raději než na koncert vážné hudby chodí na fotbal. Ostatně je zajímavé, že i v českém fotbalu internacionalizace probíhá jaksi mimochodem a dosti úspěšně. Mezinárodní výměna znamená nejen výměnu schopných osob, ale především idejí ve všech oblastech vědy i kultury. Tedy i v aplikovaných oborech, jakými jsou také medicína či technika. Důsledky jsou pak vidět nejen v jednotlivých oborech, ale celkově v rozkvětu průmyslu a celého hospodářství. A v kurzu koruny a v hrubém domácím důchodu a konečně také v dostatku peněz ve zdravotním, nemocenském i důchodovém pojištění. A to jsou oblasti, které se dotýkají doslova všech.

Michal Anděl