Nechat pacienty vnímat tinitus jako negativní jev pomáhá chránit psychiku

Úvod

Vzhledem k prevalenci tinitu dosahující až 15 % se s touto problematikou ve své praxi setkávají lékaři mnoha specializací a téma si žádá pozornost na různých úrovních. Tinitus coby chronický problém je pro pacienty stresující a může vyvolat řadu psychologických reakcí souvisejících s omezením jejich zvyklostí, dyskomfortem a neočekávanou změnou v kvalitě života. Tito nemocní jsou náchylnější k depresím i úzkostem. Někteří z nich podvědomě, jiní s pomocí lékaře přistupují k různým technikám zvládání tinitu.

Různorodost přístupů

Intervence se podle autorů přehledového článku při vyrovnání s tinitem jeví přínosnější než další psychologické přístupy. K těm patří například kognitivně-behaviorální terapie, relaxace, biofeedback, edukační pohovory a další. Podstatou vyrovnání se s tinitem totiž nemusí být snaha změnit jeho vnímání. Pacientům spíše pomůže výběr vhodné strategie, která účinně redukuje vliv negativního stimulu na jejich život. Naopak jim nepomůže, jsou-li nuceni vnímat tinitus jako neutrální, nikoliv negativní jev. Zvládání stresu souvisejícího s tinitem je značně individuální a závisí na schopnostech i osobnosti pacienta. Čím účinnější přístup ke zvládání tinitu lékař či pacient zvolí, tím více se snižuje negativní psychologická odezva.

Zvládání versus adaptace

Zvládání tinitu se někdy zaměňuje s adaptací. Tyto pojmy je ovšem potřeba rozlišovat. Zatímco zvládání se považuje za strategii, kterou mohou pacienti využívat jako bezprostřední reakci, o adaptaci lze hovořit v dlouhodobějším horizontu, kdy se pacient přizpůsobuje nějakému omezení.

Co má v případě tinitu smysl

Vhodný přístup k dlouhodobému stresoru je obecně vzato základním předpokladem pro efektivní zvládání problému a eliminaci rizika, že neúčinná strategie způsobí ještě více stresu. V případě nevratné změny sluchu ve formě tinitu se tedy nemusejí osvědčit pokusy o řešení (neřešitelného) problému. Význam má naopak naučit pacienta rozlišovat mezi tím, co je modifikovatelné (např. hladina zvuku v okolí, která může ulevit od vnímání tinitu, nebo výběr volnočasových aktivit), a tím, co sám ovlivnit nemůže (např. hlasitost tinitu samotného).

Závěr

I přes fragmentovanost problematiky zvládání tinitu (jak na úrovni definice samotného zvládání, tak možných přístupů k němu) lze vycházet z dostupných poznatků a při kontaktu s pacientem je průběžně aplikovat do praxe. To může nemocným s chronickým stresorem v podobě tinitu pomoci v přístupu k nevratnému zhoršení sluchu a v mnoha směrech přinést úlevu i přispět k lepší kvalitě života.

(pak)

Zdroj: Martz E., Henry J. A. Coping with tinnitus. J Rehabil Res Dev 2016; 53 (6): 729−742.