Na vlastní kůži – nemocnému lékaři kolegové pomohli s diagnostikou i léčbou

Díky své profesi zahájil léčbu včas

Zkušenost docenta kardiologie (v našem textu bude kvůli citlivosti tématu vystupovat anonymně) v kůži pacienta začala nahmatáním zvětšené lymfatické uzliny na krku. Měl tehdy trochu štěstí v neštěstí – jeho kolegyně, vynikající sonografistka, ho vyšetřila rychle, a přestože jí uzlinka nepřišla podezřelá, zaměřila se i na břicho, kde zaznamenala zvětšení sleziny a doporučila pravidelné ultrazvukové kontroly. Při jedné z nich mu byl nalezen nádor v ledvině.

Pak šlo všechno velmi rychle: Za týden následovalo CT vyšetření pro potvrzení diagnózy a za dalších sedm dní již lékař ležel na operačním stole. Podobný sled událostí se opakoval i při recidivě. Skutečnost, že se pohyboval ve správném prostředí a měl blízko ke správným odborníkům, mu tedy umožnila zahájit léčbu brzy. „Přiznám se upřímně, že se za to nestydím. Kdysi jako student jsem četl zajímavou úvahu, že i slušný automechanik, který běžnému zákazníkovi odmítne opravit auto po nehodě z důvodu nerentability, se v takovém případě domluví s kolegy a vlastní auto opraví. Tak to většinou vypadá i u lékařů a já to považuji za správný výraz kolegiality,“ říká onkologicky nemocný lékař.

Naději čerpá z pokroků v medicíně

K recidivě došlo sedm let po operativním odstranění tumoru, jednalo se o lokální záležitost s přilehlou metastázou. Po dalším operativním řešení zahájil kombinovanou imunoterapii a biologickou léčbu. Ta přes dosažení zobrazovací remise probíhá dosud. Jak se vyrovnal s prognózou svého onemocnění? „Po první operaci jsem se zaměřil na to, že v mém případě by díky odstranění nádoru měla být zhruba poloviční šance na úspěch léčby. Při recidivě jsem si hned vzpomněl na to, co nás učili před desítkami let patologové, že můj typ nádoru se může (i po letech) objevit ‚kdykoliv a kdekoliv‘. Respektive, že je u něj popsána i (pravda vzácná) spontánní regrese metastáz. No a po operaci jsem se utěšoval tím, že na mojí léčbě (tehdy úplně nové – dostalo se mi jí necelý rok po prezentaci na onkologickém kongresu) přežívá 8 % pacientů pět let bez známek návratu onemocnění. A teď se moje naděje upírá k tomu, že by byla v záloze ještě další modernější terapie v rámci druhé linie léčby,“ přiznává.

Pacient by měl být vždy partnerem lékaře

Přes své nikoliv laické úvahy o prognóze onemocnění odmítá, že by někdy byl sám sobě lékařem. Připouští však, že druhá strana od něj očekává, že bude o léčbě spolurozhodovat s ním. Považuje to za správné a obdobný vztah má i se svými pacienty – nelékaři, kterým například podle posledních doporučení umožňuje upravovat si užívání léků v průběhu dne tak, jak to jim a jejich krevnímu tlaku vyhovuje.

S onkologem, v jehož péči se nachází, ho pojí přátelství a absolutní důvěra. „Tento vysoce otevřený a partnerský přístup má však jedno velké riziko: Ani jedna strana nesmí druhé cokoliv vyčítat,“ upozorňuje. Na svém ošetřujícím lékaři oceňuje mimo jiné to, že léčebný postup konzultuje s dalšími opinion-leadery v oboru, a nepohoršilo ho ani, když se ho v jedné fázi léčby kolegové zeptali, jaký postup by sám preferoval. 

O nemoci se snaží nemluvit

V dodržování léčebných doporučení je kardiolog podle svého mínění disciplinovaný, „vlak u něj nejede“ přes pravidelné užívání léků a docházení na kontroly. Na druhou stranu se domnívá, že pacienti si jej cení kvůli tomu, že je realistou, pokud jde o dodržování životosprávy. V tomto ohledu jeho přístup k pacientům zkušenost s nemoci zásadně nezměnila, za necitlivého se nikdy nepovažoval.

Své pacienty o nemoci neinformuje a podle doporučení svého onkologa obecně o své nemoci příliš nemluví. Vítá, pokud jeho kolegové v práci v tomto ohledu dělají jako by nic. Není mu totiž příjemné neustále odpovídat na dotazy ohledně jeho zdravotního stavu.

(pok)