Na vlastní kůži – jak se osobní zkušenost lékaře s nemocí promítla do péče o jeho pacienty?

Na polycystické ledviny se přišlo náhodně

Protagonistovi tohoto příběhu, který se v tomto článku rozhodl vystupovat anonymně, byla stanovena diagnóza ve 24 letech. „Na mé onemocnění se přišlo při vyšetření ultrazvukem, které inicioval můj praktický lékař, aby zjistil, zda má hypertenze nemá původ v jiném onemocnění,” vysvětluje s tím, že předpoklad praktika se potvrdil.

S onemocněním poté dlouhé roky žil bez jakýchkoliv problémů. To se však změnilo v době pandemie po prodělání onemocnění COVID-19. Jeho ledvinné funkce se prudce zhoršily a musel podstoupit transplantaci. Orgán, který mu věnoval jeho bratr, mu naštěstí slouží dosud a žije s ním bez jakýchkoliv omezení.

Výběr oboru jeho diagnóza neovlivnila

V době stanovení diagnózy byl tento pacient studentem medicíny, ale obor, který se věnuje léčbě jeho onemocnění, si jako svou prioritu nevybral. Jako první mu učarovala hematologie, avšak v době jeho zájmu o obor nebylo na vybraném hematologickém oddělení zrovna volné místo, a tak se zcela náhodou dostal k interně. Své pracoviště na klinice velké pražské nemocnice si nakonec vybral kvůli tamní „přátelské a kolegiální atmosféře”. Přestože po letech odešel vykonávat místo primáře mimo Prahu, na svém původním působišti si ponechal malý úvazek a pojí ho s ním i mimopracovní vazby. „S většinou kolegů jsem o svém onemocnění nemluvil, koneckonců je dlouho zcela asymptomatické. Na klinice mi však velmi pomohli a během pandemie COVID-19 mi zachránili život, protože se o mě za hospitalizace postarali,” dodává.

Během léčby profitoval hlavně ze znalosti validních informací

Skutečnost, že se s polycystickými ledvinami léčí jako lékař, považuje jednoznačně za výhodu. Snížilo to totiž u něj nejistotu z toho, co onemocnění přinese, a není odkázán na různé, někdy protichůdné informace, které jsou o dané chorobě dostupné na internetu nebo od různě informovaných lékařů.

Sám se při tom považuje za pacienta, kterého by si přál, a svůj vztah k léčbě označuje jako „naprosto disciplinovaný”, ať jde o užívání léků, podstupování vyšetření, či o dodržování režimu včetně diety. A to vše proto, že na těchto krocích záleží osud transplantované ledviny, jeho vstupenky do normálního života.

Samoléčbě se přitom vyhýbá a plně důvěřuje svým ošetřujícím lékařům. Ty považuje za naprostou autoritu, experty v oblasti, která stojí spíše na pokraji jeho profesní náplně. Navíc mají na rozdíl od něj větší zkušenosti s transplantovanými.

Zkušenost s nemocí zužitkuje při péči o pacienty

Přes všechny uvedené výhody svého dvojakého postavení lékař svůj příběh se svými pacienty nesdílí. Spíš z něj čerpá při zdokonalování se ve své profesi.

Svou zkušenost využil například v komunikaci s pacienty – snaží se vyhnout nedostatkům, s nimiž se sám setkal v roli nemocného. „Usiluji o to, abych pacientům vše co nejlépe vysvětlil. Nikdy předtím mě nenapadlo, jak moc musí být každému nepříjemné, když dostane pouze neurčité rady a jeho stav či návazné kroky mu nikdo dobře nevysvětlil,” přiznává.

Diagnóza polycystických ledvin mu umožnila se lépe vcítit nejen do pacientů se stejným onemocněním, ale i jiných chronicky nemocných. „Pacientům ve stejné situaci se snažím být nápomocný, více rozumím tomu, pokud jim je čekání dlouhé a některá vyšetření jsou časově náročná,” upřesňuje.

Změny promítl i do postupů svého pracoviště

A jak se projevuje, že je zodpovědný za vedení pracoviště, kde jsou ošetřováni i chystáni k transplantaci ledviny pacienti s jeho onemocněním? „Protože jsem si touto situací prošel, snažím se být aktivní a vychoval jsem tak i další lékaře a lékařky tohoto pracoviště. Nebýt této zkušenosti, některé aspekty důležité pro pacienta by mě asi nenapadly,” říká. A tak aktivně pracuje s rodinou nemocných, komunikuje s nimi o možnostech transplantace ledviny, zahajuje vyšetření pacientů již v době, kdy ještě nemají žádné příznaky a obtíže.

„Vždy jsem se snažil svou práci dělat dobře, ale nyní více rozumím pacientům, jejich obavám, dokonce i existenčním, investuji více času do první návštěvy pacientů s chronickým onemocněním a dávám jim více prostoru na dotazy. To se pak projeví v lepších výsledcích léčby a odstraní to jejich úzkost,” uzavírá.

(pok)