Když léky přinášejí jinou chuť Vánoc...

Od chuťových pohárků k mozku

Vnímání jednotlivých chutí představuje komplexní neurobiologický proces, na němž se podílejí hlavně chuťové pohárky ve sliznici jazyka, měkkého patra a zadní stěny hltanu. Každý pohárek tvoří kromě specializovaných chuťových buněk také buňky schopné detekovat taktilní, bolestivé a tepelné podněty. Receptory chuťových buněk reagují na chemické sloučeniny rozpuštěné ve slinách vznikem nervového impulzu, který se šíří neurony tří hlavových nervů do prodloužené míchy a poté do somatosenzorické části mozkové kůry.

Kvůli nižší citlivosti chuťových receptorů jsou pro vnímání chuti potřebné až 20 000× vyšší koncentrace molekul než pro vznik čichového vjemu. Rozdíly existují také mezi prahovou koncentrací detekovaných látek, nejnižší je pro látky hořké, naopak nejvyšší pro přirozeně sladké.

Chuťové zmatky

Běžně se rozlišuje 5 základních chutí: sladká, kyselá, hořká, slaná a umami. V rámci senzorické (smyslové) analýzy bývá rozlišována ještě například chuť kovová, trpká, chladivá nebo hřejivá. Výsledný chuťový vjem tvoří pak kombinace informací z chuťových pohárků, čichového ústrojí, trojklanného nervu a modulují ji rovněž optické a sluchové podněty.

Z hlediska symptomatiky se poruchy chuti dají dělit na kvantitativní a kvalitativní. Kvantitativní změny zahrnují hypergeuzii, což je intenzivnější vnímání chuti, a opačný fenomén – hypogeuzii. Na straně kvalitativních poruch se setkáváme s dysgeuzií, přítomností nepříjemné a často perzistentní (pa)chuti v ústech.

Poléková dysgeuzie

Individuální predispozice k dysgeuzii jako nežádoucímu účinku léčiv souvisí s věkem, pohlavím, BMI i geneticky podmíněnou variabilitou k chuťové percepci. Většina současných poznatků o poruchách chuti způsobených léky pochází z kazuistik, specifických informací o přípravcích nebo malých studií. Incidence ani prevalence v obecné populaci proto nejsou dostatečně známy.

Ačkoliv se všeobecně předpokládá, že změnu chuti budou vyvolávat hlavně látky lokálně působící v ústní dutině, není tomu tak. Ukázalo se, že porucha nesouvisí se způsobem aplikace a není vázána na určitou lékovou formu. Důkazem je skutečnost, že dysgeuzie byla popsána i po intravenózním podání lidokainu či ropivakainu, které blokují sodíkové kanály neuronů. Typickou sloučeninou, jež vyvolává změny přímo po aplikaci na sliznici dutiny ústní je antisepticky působící chlorhexidin. V dávkách běžně používaných k léčbě zánětů parodontu reverzibilně inhibuje slanou a hořkou chuť.

Jak poruchy vznikají

Mechanismy vedoucí ve vzniku poruch chuti nejsou vždy známy. Významný podíl může mít například změna složení nebo množství slin. V případě hyposalivace se uplatňují dva hlavní faktory. Prvním je deficit vody jako rozpouštědla a transportního média, což ztěžuje kontakt s chuťovými pohárky, druhým pak nedostatečné množství slinných enzymů, které by chuťově aktivní látky fyziologicky uvolňovaly z přijímané potravy.

Další možností je situace, kdy se léčivo vstřebává trávícím traktem nebo je přímo podáno do krevního oběhu a z něj prostupuje do sliznice dutiny ústní. Difuzí z lingválních krevních cév léčiva přestupují do slin a mohou přímo aktivovat chuťové receptory. Některá léčiva také narušují vedení chuťového nervového signálu.

Dočasné poruchy chuti jsou typické u pacientů podstupujících léčbu cytostatiky, která snižují hustotu i strukturu chuťových buněk a negativně zasahují do procesu jejich regenerace. Vylučují se i do gingiválního sekretu a slin a společně s častou nauzeu a zvracením výrazně ovlivňují kvalitu života onkologicky nemocných a obecně chuť k jídlu.

Příklady léčiv s potenciálem dysgeuzie

Kovová pachuť v ústech bývá často spojována s užíváním betalaktamových antibiotik, antimykotika terbinafinu, přípravků s obsahem metronidazolu, alopurinolu, losartanu, methyldopy, metforminu nebo například hypnotika zopiklonu. Hořký pocit mohou navodit mimo jiné klarithromycin, karbamazepin, lamotrigin nebo levodopa.

Změny chuti jsou typické také pro antihypertenziva typu inhibitorů angiotenzin konvertujícího enzymu (ACEi). Ačkoliv je kaptopril se sulfhydrylovou skupinou (-SH) v chemické struktuře často spojován s kovovou pachutí v ústech, u ostatních ACEi bez -SH skupiny se dysgeuzie popisuje také, i když s mnohem nižší frekvencí.

Závěr

Poruchy chuti a čichu nejsou jen subjektivně nepříjemné. Mohou snížit chuť k jídlu, narušit příjem nutričně vhodných potravin a ve výsledku přispívat k nežádoucímu hubnutí nebo naopak k nárůstu hmotnosti, pokud pacient zvýšeně konzumuje slané a sladké potraviny, aby nepříjemnou pachuť omezil.

Vzhledem k tomu, že nejčastěji popisovaná dysgeuzie může mít multifaktoriální etiologii, je třeba vyloučit pravděpodobnější příčiny jakými jsou například parodontitida, infekce horních cest dýchacích nebo u starších pacientů vliv zubních protéz, které často překrývají měkké patro. U mnoha léků nejsou zcela pochopeny biochemické procesy vedoucí k narušení chuti, a specifická léčba pro tyto poruchy zatím neexistuje.

(zemt)

Zdroje:
1. Rademacher W. M. H., Aziz Y., Hielema A. et al. Oral adverse effects of drugs: taste disorders. Oral Dis 2020; 26 (1): 213–223, doi: 10.1111/odi.13199.
2. Schiffman S. S. Influence of medications on taste and smell. World J Otorhinolaryngol Head Neck Surg 2018; 4 (1): 84–91, doi: 10.1016/j.wjorl.2018.02.005.
3. Doty R. L., Shah M., Bromley S. M. Drug-induced taste disorders. Drug Saf 2008; 31 (3): 199–215, doi: 10.2165/00002018-200831030-00002.
4. Gent J. F., Frank M. E., Hettinger T. P. Taste confusions following chlorhexidine treatment. Chem Senses 2002; 27 (1): 73–80, doi: 10.1093/chemse/27.1.73.
5. Rychlíčková J., Suchánková H. Dysgeuzie jako nežádoucí účinek léčiv a její možné klinické důsledky. Remedia 2020; 30 (3): 349–352.