Zpráva nad zlato aneb má rodič právo na informace o výskytu COVID-19 na škole?

Protiepidemická opatření ve školách: očekávání vs. realita

Až do prosince jsem věřila tomu, že v případě výskytu COVID-19 ve třídě, kterou navštěvuje moje dítě, budu o této skutečnosti školou informována. Logický postup, který jsem očekávala, byl, že dítě s pozitivním testem co nejdříve nahlásí rodič třídnímu učiteli a o něco později se o něm dozví ředitel školy od hygienické stanice. V nejkratším možném čase prostřednictvím mailů dojde k předání informace rodičům ostatních žáků třídy (samozřejmě bez uvedení jména pozitivní osoby). Učiní tak buď třídní učitel, nebo pověřená osoba (ředitel). Ostatní rodiče zváží míru rizika kontaktu svého dítěte s nemocným spolužákem a podle toho mohou: a) nechat děti co nejdříve otestovat, b) hlídat jejich zdravotní stav bedlivěji než normálně, c) sami sebe a členy své rodiny považovat za potenciálně ohrožené a přizpůsobit tomu své aktivity, zejména docházku do práce nebo třeba vánoční návštěvu prarodičů.

Do karantény nejde celá třída, ale pouze někteří žáci. Podle pokynů uvedených v dokumentu „Provoz škol a školských zařízení ve školním roce 2020/2021 vzhledem ke COVID-19“, který v srpnu vydalo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR, jsou totiž do karantény (a na PCR test) posílány pouze děti, které byly v bezprostředním kontaktu s pozitivním žákem. Které děti jsou v riziku a které nikoliv, když chodí všechny do jedné třídy, se určuje obtížně. Můžeme jen spekulovat o tom, jak a kým jsou vybrány, a můžeme předpokládat, že je jich v karanténě méně, než by bylo vhodné. Pokud se epidemii nepodaří podchytit, pak se může velmi rychle rozšířit v rámci školy (jednak záludně přes sourozence spolužáků v jiných třídách, dále přes společné prostory jako třeba školní jídelnu, toalety, ale také přes učitele). Jenže epidemie se dostane i mimo školu, a to prostřednictvím rodin a přátel.

Koronavirová Hlava XXII

Koronavirová infekce se u prvního žáka na naší škole objevila zřejmě 11. prosince 2020, další 2 kamarádi v jiné třídě onemocněli později, šli na testy a 17. prosince informovali školu. O víkendu (20. 12.) už bylo pozitivních 5 dětí ve 3 třídách. Postupně onemocněly celé rodiny včetně naší, protože jsme měli virus, který nezahálel, a od nákazy po horečku uplynuly dva dny. Jako štafetový kolík ji od dětí chytili rodiče, přátelé, kolegové v práci. Před Silvestrem bylo minimálně 19 pozitivních studentů v 6 třídách, ale informace je to spekulativní, získaná „potrubní poštou“.

Zarážející pro mnoho rodičů bylo, že jsme se o výskytu COVID-19 od vedení školy nedozvěděli. Na poslední chvíli jsme před Vánocemi hledali volná místa na testy. Když jsem viděla rychlost infekce a potenciální riziko pro rodiny studentů, vznesla jsem dotaz na ředitelství školy, jak je možné, že jsme o infekci nebyli informováni. Požadovala jsem, aby ředitelka o situaci oficiálně informovala všechny rodiče ještě před vánočními svátky. Nežádala jsem jména, jen počty studentů a třídy, ve kterých se již COVID-19 vyskytl.

Ke svému překvapení jsem se od paní ředitelky dozvěděla, že:

1. požadované informace nám nesdělí;
2. jednala dle pokynů pracovníka z Krajské hygienické stanice a podle instrukcí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR a Ministerstva zdravotnictví ČR, a proto kontaktovala pouze rodiče dětí označených jako „rizikové kontakty“ (viz str. 6 a 7 v dokumentu „Provoz škol a školských zařízení ve školním roce 2020/2021 vzhledem ke COVID-19“);
3. nesmí kvůli instrukcím v dokumentu GDPR (General Data Protection Regulation) informovat ostatní rodiče z dané třídy, potažmo z celé školy. COVID-19 je stigmatizující onemocnění a paní ředitelka je povinna primárně zachovat anonymitu dotčených osob;
4. rodiče prý nejsou povinni hlásit škole, že jejich dítě, které bylo ve škole, má prokázanou infekci koronavirem. Pokud rodiče třídnímu učiteli aktivně sami oznámí pozitivitu dítěte za účelem ohlášení této skutečnosti učitelem ostatním rodičům, nesmí učitelé předat informaci rodičům ostatních žáků.

Co říkají právní předpisy

Pátrala jsem, jak je tomu na jiných školách, a zjistila, že se jedná o problém aspoň v pražských školách častější. Na stranu druhou existují školy, ve kterých se informace o výskytu COVID-19 sdělují (samozřejmě v anonymní formě beze jmen žáků). Konzultovala jsem proto MUDr. Ivana Suchardu, který se právním aspektům poskytování zdravotní péče dlouhodobě věnuje (zejména v rámci ČLK), a zde jsou jeho postřehy:

Je pravdou, že pravidla dokumentu GDPR brání poskytnutí informací o výskytu COVID-19 ve třídě či škole, do které chodí naše děti?

Především je třeba říci, že není na místě se ohánět GDPR, pokud nepožadujete osobní údaje, tedy pokud nenavrhujete zveřejňovat identitu nemocných, kterou má GDPR za úkol chránit. Počet studentů s COVID-19 je obecnou informací, která zveřejněna být může. Smyslem i oficiálním účelem Dokumentu GDPR je „stanovit pravidla ochrany fyzických osob v souvislosti se zpracováním jejich osobních údajů“, tedy se na něj nelze odvolávat, když se s osobními údaji nepracuje.

Ostatně v případě pochybností je třeba vážit význam a smysl jednotlivých ustanovení a v případě faktické nebo zdánlivé kolize volit menší zlo. Je důležitější chránit osobní údaje i za cenu ohrožení zdraví řady jiných osob? Vždyť například i platné zdravotnické právní předpisy, které velmi přísně regulují zacházení s osobními údaji pacientů, stanoví, že „právo na informace o zdravotním stavu pacienta, a to pouze v nezbytném rozsahu, mají rovněž osoby, které s pacientem přišly do styku a tyto informace jsou rozhodné pro ochranu jejich zdraví.“ (§ 33, odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb., o poskytování zdravotních služeb).

Proč to tedy v našem případě vedení školy neudělalo a nahlásilo COVID-19 jen několika „rizikovým kontaktům“? Paní ředitelka zřejmě dodržela povinnosti předepsané ve zprávě z KHS, ale kdyby jednala aktivněji, mohla přispět k zabránění šíření epidemie…

Můj názor je, že ono rozhodnutí (pravidlo?) uvést do karantény jen „rizikové“, tedy ty nejbližší spolužáky nemocných studentů, je mnohem více politicko-ekonomické než epidemiologické. Vždyť studenti nejsou v kontaktu jen během vyučovací hodiny, ale i na chodbách, toaletách, v jídelně i jinde – a jistě se neomezují jen na ty, kteří sedí v lavici před a za nimi.

S tím dalším souhlasím, problém vidím v obecné nechuti až hrůze „vedoucích“ pracovníků samostatně rozhodovat na vlastní odpovědnost. Někteří lidé nerozhodnou nic, na co nedostanou pokyn z vyšších míst (cituji z vyjádření paní ředitelky „pokud jim není taková povinnost přímo a neodvolatelně (!) uložena“). Vlastně se řídí zásadou „co není uloženo, to je zakázáno“. Jenže tak to v demokratické zemi není. Je to přesně naopak: co není zakázáno (např. zveřejňovat jména pozitivních učitelů nebo žáků), to je povoleno. Nemohu ale ani vyloučit možnost, že paní ředitelku prostě nenapadlo informovat všechny rodiče ve třídě (navíc právě začínaly vánoční prázdniny), a zpětně se hájí tím, že udělala vše, co měla uloženo.

Chci, aby se moje děti ve škole cítily v bezpečí, a soudím, že právě znalost epidemiologické situace je jednou z podmínek. Jaký právní předpis moje děti v tomto směru chrání?

Přinejmenším existuje obecná občanská povinnost učinit vše potřebné, aby se zabránilo vzniku škody (zde na zdraví). Uvádí to např. § 2900 zák. 89/2012 Sb., Občanského zákoníku (nového): „Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.“

Nebo také § 29 zák. č. 561/2004 Sb., školského zákona: „(2) Školy a školská zařízení zajišťují bezpečnost a ochranu zdraví dětí, žáků a studentů při vzdělávání a s ním přímo souvisejících činnostech a při poskytování školských služeb a poskytují žákům a studentům nezbytné informace k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví. Ministerstvo stanoví vyhláškou opatření k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí, žáků a studentů při vzdělávání ve školách a školských zařízeních a při činnostech s ním souvisejících.“

A konečně manuál MŠMT, str. 7 odst. 2. shora (informace o postupu při zjištění nákazy): Škola neprodleně informuje o vzniklé situaci a následných krocích v provozu školy stanovených KHS a o případné úpravě způsobu vzdělávání děti/žáky/studenty, zákonné zástupce nezletilých dětí/žáků/studentů a svého zřizovatele. (Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy: Provoz škol a školských zařízení ve školním roce 2020/2021 vzhledem ke COVID-19. Dostupné na: www.msmt.cz/file/53629)

Nevidím tedy nic, co by bránilo vedení škol nebo učitelům informovat rodiče ostatních žáků o výskytu infekce, zejména pokud o takovou informaci někdo požádá.

Při diskusi s ředitelstvím školy jsem apelovala na to, že my rodiče máme na informace právo. Musíme chránit ostatní členy rodiny, prarodiče, rizikové osoby, spolupracovníky v zaměstnání. Infekce přece nekončí za dveřmi naší třídy či našeho bytu, my rodiče se stáváme přenašeči. Bez informací se zodpovědně chovat nemůžeme. Jak to vidíte vy?

Zajímalo by mne, zda při onemocnění některého učitele by byli informováni všichni ostatní učitelé, kteří s nemocným byli ve styku, nebo jen ti, co s ním sedí u jednoho stolu. Předpokládám, že by to byl ten první případ, aby se všichni mohli chovat zodpovědně, například se nechat otestovat. A proč by to u studentů mělo být jiné (až na to, že informaci by měli dostat nejen studenti, ale i jejich zákonní zástupci)?

Bez ohledu na platné příkazy a požadavky právních předpisů, směrnic a nařízení je možné (a podle výše uvedených zákonů vlastně i povinné) nad rámec těchto povinností činit další opatření, která (neodporujíce jiným právním předpisům) snižují možnost šíření nákazy, a tedy i vzniku škod na zdraví, ale i škod finančních (pokud kvůli infekci dotyčný přichází o nějaké zdroje peněz).

Pokud škola – na žádost rodiče nebo rodičů – informuje rodiče o výskytu nemoci ve třídě, kam jejich děti docházejí, mohou tito učinit opatření, aby se (v případě, že jejich dítě onemocní, respektive bude infekční) infekce nešířila dále.

Pár slov závěrem aneb i zdravotník je rodič

Co říci na závěr? Sami vidíme, jak se epidemiologická situace v posledním měsíci vyhrotila. Samozřejmě je to způsobeno nemocí samotnou, ale klíčem k tomu, aby epidemie byla zastavena, je naše zodpovědné chování. Patrně je na čase provést revizi dokumentu o provozu škol a nastavení karantén ve třídách. Tento manuál vznikl v srpnu 2020, kdy nikdo ani netušil, jak špatná bude situace ve školním roce. Od té doby přibyla možnost antigenního testování, mnohem více víme o šíření viru, jistě se změnily i postupy trasování.

Pozn. IS: Nejsem si ovšem vůbec jistý, že by se každý nesmysl dal napravit novým předpisem. Žádný manuál nezahrne všechny možné situace. Například citovaný manuál vůbec nic nezakazuje a nařizuje velmi málo. Jediné, co bych tlustým písmem napsal na začátek (nebo na konec) manuálu, je: „Ředitelé škol a učitelé jsou oprávněni činit jakákoliv další účinná opatření proti šíření viru, pokud neodporují platným právním předpisům nebo zdravému rozumu.“

V každém případě je nutné vzít rozum do hrsti a dělat maximum pro to, abychom my sami včasným a zodpovědným sdílením informací mezi školou a rodiči pomohli omezit šíření epidemie COVID-19 v našich rodinách a potažmo v naší společnosti.

RNDr. Zuzana Krátká, Ph.D.
Gennet, s. r. o., Praha

MUDr. Ivan Sucharda
Gynekologická ambulance, Varnsdorf