Akademické svobody na západních univerzitách v ohrožení?

Souhrn

MUDr. Rostislav Gromnica, Ph.D.

Motto: „Sám slobody kdo hoden, slobodu zná si vážiti každou, ten, kdo do pout jíma otroky, sám je otrok.“(Ján Kollár)

Přednostové a primáři pracující v klinickém pracovním lékařství, většinou působí zároveň jako vysokoškolští pedagogové. Pokládám za užitečné sledovat informace o novinkách a trendech na prestižních školách euroatlantického prostoru. Jako bývalý externí učitel (3. LFUK a VŠB TUO) s určitou znalostí akademického prostředí, jsem si nemohl nevšimnout neblahého trendu, který se týká zejména anglosaského světa. Renomované metropolitní západní univerzity se postupně stávají vlivem progresivistických aktivistů baštami netolerance a administrativního vměšování do akademických svobod. V jeho důsledku dochází podle západních komentátorů ke snižování kvality výuky a vědeckých publikací, prosazování neobjektivního hodnocení studijních výsledků podle rasového, nikoliv vědomostního principu, snižování počtu a kvality přednášek ve prospěch dálkového studia, ovzduší přehnané autocenzury a existenční úzkosti vědecké obce, neustálý růst ceny studia a zpochybňování integrity a kompetence přednášejících ze strany studentů. Na přelomu milénia jsem měl možnost poznat Ameriku ze sedla motocyklu. Svět byl ještě v pořádku a já s úžasem sleduji, kam se za pár let posunula země svobody a neomezených možností.

Společenská úloha univerzit začala stoupat od doby reformace, kdy přestávaly fungovat jako náboženské instituce a šířit ortodoxii. Studenti se rekrutovali především z řad šlechticů, a mnohdy neoplývali intelektuálními schopnostmi ani touhou po vědění. V 19. století již máme univerzity svobodné a sledujeme obrovský rozvoj zejména přírodních věd. Rozšířil se německý systém akademického růstu kádrů a hodnocení publikací. Odpoutání vědy od křesťanské etiky mělo později i stinné stránky – např. podpora nacismu na univerzitách propojených se státem a jeho politikou. Ve 20. století již převažuje na západních univerzitách idea hledání pravdy. Nelze ji hledat a nacházet bez svobody svědomí, myšlení, projevu a publikování. Studium se stalo dostupné ženám a ateistům, profesoři dostávali definitivu a mohli svobodně bádat a učit. Většina významných vědeckých objevů v tomto období pochází ze svobodných univerzitních komunit. Univerzity měly významný podíl na vítězství demokracií v obou světových válkách i ve válce studené. Ještě v 80. letech byly západní univerzity plné tvůrčí a intelektuální svobody a vědeckých ambicí, jejichž odlesk dopadal i na naše socialismem deformované akademické prostředí.

Po rozpadu bipolárního světa a zmizením vnějšího nepřítele se vše postupně pokazilo. Učitelka gender studií starobylé anglické univerzity Cambridge napsala, že na bílých životech nezáleží. Univerzita ji nepotrestala, ale navýšila pracovní úvazek. Děkanka na škole sociálních studií v USA napsala, že záleží na všech životech (rozuměj nejen černých). Byla odvolána z funkce. Profesor biologie Bret Weinstein, který sám sebe považuje za progresivistu (!), na Evergreen State College (stát Washington) napsal, že „svoboda projevu a činu nesmí mít nic společného s rasou“. Před inzultací zdivočelými studenty ho ochránila až policie. S výkřiky „Black Power“ a tvrzením, že „svoboda projevu není tak důležitá jako životy černochů, translidí, femmes a studentů“ byl vyhozen na dlažbu. Nikdo z kolegů se za něj nepostavil. Podle výsledku zajímavého průzkumu (Heterox Academy 2020) dnes 62 % amerických studentů mluví o nesvobodné atmosféře na školách, 42 % odmítá diskutovat o politice se spolužáky, 60 % raději mlčí, aby se někoho nedotkli nebo ho neurazili a především 85 % tzv. liberálních studentů by neváhalo v USA udat profesora za to, že přednášel něco, co by mohlo někoho urazit, a 76 % by neváhalo za totéž nahlásit své spolužáky?! Strach a obavy mají reálný základ. Americká nadace pro individuální práva ve vzdělávání archivuje 426 incidentů za období 2015–2020. Na jejich základě byli vyšetřováni profesoři za své názory a přinuceni vedením fakult a studentskými spolky k rezignaci a ukončení akademické kariéry. Stav připomíná období studené války s ideologií mccartismu. V hlavní roli ovšem není stát, ale sami studenti-aktivisté, jejich spolky a sdružení. „V anglosaských školách v současnosti převládá konformita nad diverzitou. Týká se to většiny škol, včetně ikon – Cambridge, Oxfordu, Harvardu nebo NY University“ (J. Macháček, LN 11/2021). Tyto excesy samozřejmě zasahují nejen akademické prostředí, ale celou společnost, zejména ve velkých metropolích, kde politicky převažují demokraté nad republikány. Mladí lidé bourají sochy velikánů pod hlavičkou boje proti rasismu. V Londýně (dokonce i v Praze) poškodili sochy Winstona Churchilla, který měl lví podíl na porážce největšího rasisty v dějinách lidstva. S pocitem nadřazené civilizační samolibosti mladí progresivisté ostatním vnucují černobílý výklad historie. Nastává doba postfaktická, doba cenzury. Z filmových a TV distribucí se vyřazují dříve oceňované, dnes „závadné“ filmy a seriály (např. Jih proti Severu. Forrest Gump, seriál Dům z karet). Rasistické je dabování občanů tmavé pleti bílými herci, naopak je to v pořádku. Na indexu se ocitly mj. knihy Marka Twaina – použil v románech slovo negr. Do toho pláčou a psychicky se hroutí členové novodobé sekty Extinction Rebellion (mají pobočku i v ČR). Propadají záchvatovitému klimatickému žalu (zejména v přítomnosti novinářů) a lehají si na veřejné komunikace. Po dokumentaci happeningu vstanou a přemístí se k ulehnutí na jiné frekventované místo. Rasistická je americká hymna – rodina skladatele prý vlastnila otroky. Sochy generálů a politiků Konfederace jsou zničeny, např. slavná jezdecká socha generála Leeho ve Virginii. Konfederační vlajka je zakázána. Kanadský premiér se veřejně omlouvá, že jako student se na Tři krále převlékl do kostýmu krále Baltazara a načernil si tvář. Rasistické jsou šachy, hru zahajuje bílá figura. Solidární Mercedes ve formuli 1 přebarvil své monoposty na černo. Kosmetické firmy mažou ze svých výrobků informace o bělicích účincích. Obdobných zpráv z anglosaského světa lavinovitě přibývá.

Hledám vysvětlení, proč se mladí lidé takto radikalizovali. Jako náruživý čtenář se obracím k oáze intelektuálů – k literatuře. V češtině vyšla v roce 2021 publikace Douglase Murrayho Šílenství davů. Autor je Brit a konzervativní gay. Pomohl mi v základní orientaci v „trendy“ pojmech – např. woke (uvědomělí antirasisté), Affirmative Action (preferenční zvýhodňování černochů), BLM – Black lives matter (pozor, záleží na černých životech, na jiných méně, jinak jste rasista), cancel culture (kultura rušení všeho neprogresivistického).

Tristní stav akademických svobod aktivizoval skupinu amerických intelektuálů a akademiků, kteří jsou konzervativci a klasičtí liberálové. Všechny spojuje nespokojenost s novodobou cenzurou (cancel culture), progresivním vědomím (woke) a s přehnanou politickou korektností. Založili v USA novou svobodnou univerzitu (Univerzity of Austin), kterou zatím tvoří filosofická fakulta (liberal arts). Mezi zakladatele patří významní akademici Athur Brooks, Peter Boghossian, Larry Summers, Tyler Cowen aj. Seriózně o nich informuje skotský historik Niall Fergusson (Bloomberg. com). Nadějná vlaštovka ovšem nic nemění na skutečnosti, že svobodný akademický svět na nejlepších univerzitách, jaký jsme vždy obdivovali, je zřejmě minulostí. Vystudovaní woke dnes ovládají politiku EU, postbrexitové Anglie a především Spojených států se vší bizarní hyperkorektností, exaltovaným antirasismem a genderismem, překotným Green Dealem a cíleným komplexním odmítáním odkazu předchozích generací. Je to za hranou tradiční generační vzpoury. Jak připomíná největší osobnost slovenského pracovního lékařství paní profesorka Jana Buchancová: „Ak dochádza k deformáciam v racionálnom myslení, třeba sa obávať postupujúcej redukcie dominancie spoločenskej úrovne univerzitního prostredia“. České i slovenské akademické prostředí je zatím poměrně rezistentní, především díky historické paměti a ještě živých vzpomínek na totalitu. Obdobná bolestná zkušenost dnes zřejmě chybí mladé generaci v zemích s dlouhodobě stabilním demokratickým systémem. V přirozeném hledání vlastní generační výpovědi se dopouští chyb a ohrožuje nejen akademickou, ale hlavně celospolečenskou svobodu myšlení a činů. Ptám se sám sebe: bude mít anglosaský svět ještě sílu vyjít posílen ze svých kulturních válek? Jsme připraveni jejich omyly vysvětlovat našim studentům a relevantně s nimi na to téma diskutovat?