Úloha praktického lékaře v péči o inkontinentní pacienty

Močová inkontinence v číslech

Močová inkontinence je definována jako stav nedobrovolného úniku moči. V České republice se s tímto problémem potýká přes 1 milion pacientů napříč všemi věkovými skupinami, ačkoliv její prevalence stoupá s věkem. V průběhu života potrápí až 50 % žen a také přes 20 % mužů vyššího věku. Přesné počty inkontinentních pacientů však nejsou známy, protože k lékaři se odváží přijít jen málo z nich. Ostatní se za svůj problém zbytečně stydí nebo jej považují za přirozenou součást stáří.

Anamnéza pomáhá v určení typu inkontinence

Praktický lékař by se měl v první řadě zaměřit na detailní anamnézu. V osobní anamnéze je důležité pátrat po příznacích onemocnění a cílenými otázkami se pokusit rozlišit typ inkontinence. Základní otázky se zaměřují na délku trvání obtíží, četnost úniků přes den a během noci včetně množství uniklé moči, přítomnost urgencí, vyvolávající příčiny (přítomnost provokačních manévrů typu kašle, kýchnutí aj.), předchozí porody nebo operace v oblasti malé pánve. U mužů jsou také vhodné dotazy na iritační symptomy. Mnohá neurologická onemocnění, potíže s páteří, některé léky či diabetes mellitus – to vše jsou stavy, které ovlivňují fungování močového měchýře a přímý dotaz na přítomnost inkontinence by neměl být vynechán.

Důležitými pomocníky v rozlišení typů inkontinence a vyhodnocení efektu léčby jsou také standardizované dotazníky, které však v ordinacích praktických lékařů nebývají bohužel často k dispozici. Nezastupitelnou roli v objektivizaci obtíží mají i mikční deníky nebo test vážení vložek.

Další vyšetření spadající do kompetence praktického lékaře

Na úrovni praktického lékaře by mělo být provedeno i základní fyzikální vyšetření včetně kontroly zevního genitálu a vyšetření per rectum u mužů, chemické a kultivační vyšetření moči, v indikovaných případech doplněné o biochemické vyšetření renálních parametrů a v neposlední řadě sonografie horních a dolních cest močových. Na základě těchto vyšetření by praktický lékař měl rozhodnout o dalším postupu: zda je nezbytné pomýšlet na organické příčiny obtíží a pacienta odeslat na další specializované vyšetření na urologii, nebo zahájit konzervativní léčbu.

Znalost inkontinenčních pomůcek je důležitá

Léčba inkontinence se odvíjí od jejího typu a ve většině případů patří do rukou specialisty. Praktický lékař však může každému inkontinentnímu pacientovi doporučit včasné zahájení režimových opatření, mezi než spadá dostatečný denní příjem tekutin a pravidelný režim vyprazdňování, posilování svalů pánevního dna, prevence nachlazení, případně léčba akutních infektů močových cest, redukce tělesné hmotnosti nebo kontrola chronické medikace. V neposlední řadě by měl mít praktický lékař přehled i o inkontinenčních pomůckách a měl by umět poradit s jejich výběrem podle individuálních potřeb daného pacienta.

Závěr

Močová inkontinence často vede k omezování pohybových aktivit, sociální izolaci a vztahovým problémům, což se v konečném důsledku projeví na psychice nemocného. Praktický lékař by měl být pro inkontinentního pacienta jakýmsi průvodcem, měl by se podílet na destigmatizaci tohoto problému a také by měl aktivně nabízet pacientům pomoc.

(mraf)

Zdroje:
1. Ryšánková M. Inkontinence – novinky a možnosti řešení v ordinaci praktického lékaře. Solen 2018; 15 (5): 276−280.
2. Imam K. A. The role of the primary care physician in the management of bladder dysfunction. Rev Urol 2004; 6 (suppl. 1): S38−S44.
3. Péče o inkontinentní pacienty v ordinaci praktického lékaře aneb Co by měl vědět každý praktik. proLékaře.cz, 2019. Dostupné na: www.prolekare.cz/media/ebook_inkontinence_pro_praktiky.pdf